„Problém nového environmentálního náboženství spočívá v tom, že je čím dál apokalyptičtější, destruktivnější a čím dál víc samo proti sobě. Vede své stoupence k často pokrytecké démonizaci jejich odpůrců. Vede je ke snahám omezit moc a blahobyt doma i v zahraničí. Šíří úzkost a deprese, aniž by uspokojovalo hlubší psychologické, existenciální a duchovní potřeby, jak po tom jeho zdánlivě sekulární stoupenci touží.“ „Zpravodajská média, redaktoři a novináři by se mohli zamyslet nad tím, zda jejich věčné senzacechtivé nafukování problémů životního prostředí není v rozporu s jejich profesním závazkem nestrannosti a přesnosti, či jejich osobním závazkem být ve světě pozitivní silou. Ačkoliv si nedělám velké iluze ohledně toho, zda utajení aktivisté pracující jako novináři někdy změní styl, jímž poskytují informace, doufám, že konkurence z prostoru mimo tradiční zpravodajské instituce, zejména ze sociálních médií, vnese do environmentální žurnalistiky novou rivalitu a pomůže zvýšit standardy.“ Klima se mění, to asi není třeba nějak zpochybňovat, nebo rozporovat. Do jaké míry je za klimatické změny odpovědná činnost člověka je stále předmětem konsenzu, kdy, slovy Václava Cílka, 98% vědců zastává jeden názor – tedy rozhodující odpovědnost má činnost člověka, cca 1% vědců s tímto názorem nesouhlasí, a zbytek se zatím nedokáže rozhodnout. O tom však kniha není, autor klimatickou změnu nerozporuje. Kniha je předně o klimatickém alarmismu, o panice a hysterii, o vyvolávání strachu a o bilionech a bilionech Dolarů / Euro vyhozených za nesmyslné projekty nařízené dekarbonizace, uhlíkové neutrality, apod. Kniha je rozdělena do několika tematických kapitol, autor se věnuje množství populárních témat, od těch nejzákladnějších a mediálně nejvděčnějších, tedy kácení deštných pralesů v Brazílii a obří lesní požáry, přes vymírání druhů, vč. ledních medvědů, přes lov velryb, konzumaci masa, ikonická plastová brčka, přelidnění, emisní povolenky a industrializace rozvojového světa, a mnoho a mnoho dalšího, konečně po problematiku jaderné energetiky a hlubších úvah o původu a motivacích klimaalarmistického náboženství. Každá kapitola je svým způsobem zajímavá. Obsahuje množství odzbrojujících detailů, obrácených pohledů, protinázorů vůči mainstreamu. Vše pečlivě ozdrojováno a doloženo – ze 450 stránkové knihy je cca 100 stran poznámek a zdrojů. Jako červená nit se knihou táhne premisa v podobě stoupajícího ekonomického rozvoje a ruku v ruce s tím rostoucí environmentální ochrany. Vypíchl bych zejména dvě výše zmíněná zásadní témata, tj. jaderná energetika a klimaalarmistické hnutí. Jako technicky vzdělanému inženýrovi se mi kapitola o úpadku jaderné energetiky četla obzvlášť obtížně, pěsti zaťaté vztekem, rudo před očima. Tolik lží z úst klima kreatur, tolik technického tmářství, tolik logických nesmyslů, člověku, a nemusí být nutně technik, je z toho smutno a úzko. Kapitolu věnovanou jaderné energetice velmi oceňuji a vyzdvihuji. Perfektně mapuje, kde se ta nenávist k atomu historicky vlastně vzala. Druhý zásadní motiv je vlastní klimahysterické hnutí. Proč to vypadá, že se dnešní nejmladší generace dočista zbláznila? Kulty smrti Extinction Rebellion, Last Generation, autistická Greta Thunberg, a zcela jistě výčet není konečný. Kde se vzali? Proč uvažují, tak jak uvažují? Autor jde skutečně hluboko, sám bývalý zapálený environmentalista, hledá spojky až u známého Thomase Malthuse a v jeho neméně známé Eseje o principech populace, dále zmiňuje například Paula Ehrlicha a jeho knihu Population Bomb z konce šedesátých let – mantru a bibli všech soudobých environmentalistů, a v neposlední řadě zkoumá kultický charakter klimaalarmistického hnutí, zejména tématiku smrti, doslova kult smrti, jako manifestace strachu ze smrti, nepovedeného života, pocitu promarněného života, nebo pocitu, že je život aktuálně ve slepé uličce. Tato část mi přišla extrémně zajímavá, jakkoliv je samozřejmě krajně spekulativní, rozhodně si zaslouží další hlubší úvahu. Během čtení jsem se nedokázal ubránit srovnání s jinou podobnou knihou: Falešný poplach z roku 2021 od Bjørna Lomborga. Shellenberger píše spíš populárněji, i volba témat, byť se částečně překrývá s Lomborgem, je víc populární, poplatná bolístkám mainstreamu. Oba autoři však používají stejné technické argumenty a formulují podobné závěry stran toho, co dělat do budoucna. Tam kde je Shellenberger spíš populární, je Lomborg více vědecký, víc rigorózní, více se opírá o čísla, grafy, tabulky. Shellenberger se skvěle čte, styl psaní je jednoduchý, svižný, čtivý. Naopak Lomborg je opět spíš techničtější, přesnější. Technicky zdatnému čtenáři bych doporučil spíš Lomborga. Laikovi, nebo komukoliv kdo se příliš nechce zabývat čísly, pak spíš Shellenbergera. Obě knihy rozhodně stojí za přečtení, a pokud máte čas pouze na jednu, volte Lomborga. Závěrem opět vyvstává otázka, proč tohle pohnutí svědomí v myslích klima kreatur máme platit? Ty enormní náklady na dosažení mýtických a nesmyslných cílů? Nebo mají pravdu konspirační teoretikové a všechno je to jen transfer peněz z kapes daňových poplatníků rozdělení mezi několik vybraných vlád a korporací? Za sebe to vnímám tak, že svět možná až tak nepotřebuje radikální snížení emisí CO2 a dosažení mýtické a neexistující uhlíkové neutrality za cenu biliardových nákladů. Svět však nutně potřebuje obrousit a otupit hrany obou extrémů, tedy jak v táborech radikálních popíračů, ale hlavně v táborech radikálních hysteriků – protože tito evidentně v tuto chvíli páchají mnohem větší ekonomické a společenské škody. Doporučuji.

Jasný pohled na jadernou energetiku. A pro mne nový (velmi užitečný) termín energetická hustota.