Apatie k ďáblu

Strhující svědectví člověka, který byl v sedmdesátých letech, v těch bohatýrských, dekadentních a sebedestruktivních časech rokenrolu, přímo u zdroje. Kent musel být svého času asi dost nesnesitelný pičus, ego plus drogy je ničivá kombinace. Nicméně schopnost sebereflexe mu nechybí a s odstupem let si dokáže nasypat na hlavu slušnou porci popela. A samozřejmě nejen sám sobě. Není a nemůže být objektivní, ví to a nehraje si na nestranného soudce, servítky si ale nebere. Padni komu padni, hvězda nehvězda, upřímně a na rovinu. Mezi nejzajímavější pasáže určitě patří vyprávění o Kentově krátkém angažmá v začínajících Sex Pistols a vůbec o jeho často divokém obcování s britskou punkovou scénou. V té době už na feťácké spirále nabral slušnou rychlost, takže o to jsou ty historky šťavnatější. Na druhou stranu k rockovému bulváru mají Kentovy memoáry daleko. Tak jako uměl psát o hudbě s nadšením i poučeně, přistoupil poctivě i k vlastnímu příběhu.

skvěla a drsná kniha o 70 letech v rockovém průmyslu člověk se někdy diví že to autor přežil a nejen on