Anna ze Summerside

„Ale vždy v listopadu, když jsou stromy nahé, cítila, že by bylo takřka nezdvořilé rušit lesy, protože jejich pozemská sláva zašla a jejich nebeská sláva ducha, čistoty a běloby dosud nepřišla.“ Tři roky, které zasnoubená Anna tráví jako ředitelka střední školy, si vyplňuje poznáváním lidí i míst v Summersidu, jednom z maloměst předválečné Kanady. Půjdu trochu proti proudu a troufnu si napsat, že pro mě je IV. díl „Anny“ prvním důstojným pokračováním I. dílu; a že je podle mě skvělý. Epistulární forma mi vůbec nevadila, kromě toho autorka střídá Anniny dopisy vyprávěním v er-formě. První, co mě nadchlo, je ostatně její nápad vypustit všechen romantický balast v Anniných listech a nahradit ho trojtečkou. Takže jí zbyla spousta místa na: a) skvostnou přírodní lyriku, srovnatelnou s prvním dílem, b) humoristické pasáže a propracované dialogy (v nichž opět vyniká autorčino umění psát věrohodnou přímou řeč) a c) detailně prokreslené povahopisné portréty snad všech obyvatel Summersidu (mezi nimiž nápadně převažují vdovy) i jejich koček. Pravda, málokterá postava tu má linku, která by se vyvíjela napříč knihou. Většinou dostanou jen epizodní roličku a rozuzlení jejich příběhu někdy přichází poněkud, no, jako deus ex machina (mám na mysli například Lewise, Elisabeth nebo zápletku s Pringlovými). Ale člověk to autorce musí odpustit za propracované studie charakterů, které vypovídají o pozorovacím talentu a lásce k člověku. Každou postavu vystihuje svérázný způsob mluvy a všechny působí velice životně; obzvlášť ty protivné. Ohromně mě bavilo poznávat prostřednictvím přestárlých tetiček názory na výchovu aktuální kolem roku 1850 (tady má „Anna“ zřetelně rozměr humoristického románu). Tak jako většina čtenářů jsem si oblíbila malou nešťastnou Elisabeth, která si mění jména podle nálady. Autorka s její pomocí vykouzlila řadu poetických, něžných i úsměvných obrázků (mapa vysněného světa...). Nejradši jsem ovšem měla sarkastickou Kateřinu — a Rebeku Dewovou. Řekla bych, že je to jazykově i obsahově vyzrálý společenský román (stále ještě trochu pro děti, ale tím lépe). Nejvíc ze všeho se mi líbí, že L. M. Montgomeryová napříč všemi díly předkládá v postavě Anny důslednou a velice svéráznou životní filosofii, která se skládá z básnického nadšení nad světem a smyslu pro humor. Něco takového se nejspíš povede málokterému autorovi.

„Člověk nezná skutečný požitek z pití, dokud jednou nebyl opravdu žíznivý a nenašel pak vodu.” To bylo zase tak milé a krásné čtení, doslova pohlazení pro duši. Anna Shirleyová patří odjakživa mezi mé oblíbené literární postavy. Moc se mi líbí, že dokáže i z těch největších těžkostí vždycky vytěžit něco dobrého a bezelstně se raduje z maličkostí – z každého západu slunce, šustění větru nebo hučení vody. Má dar činit lidi kolem sebe šťastnými a přijímá je přesně takové, jací jsou. Kéž bych i já byla alespoň trochu taková.