Laskavá kniha o stárnutí, přirozených fyzických změnách, které se s člověkem s přibývajícími léty dějí, ale hlavně o vztahu ke stárnoucímu člověku. Babička přestože nemohoucí není nikomu na obtíž, pečují o ni s láskou. „Maminka babičku na posteli posadila a pomáhala jí s jídlem. „Krmíš babičku jako mě, když jsem byla miminko!“ smála se Anička. „Když byl tatínek malý kluk, tak se o něj babička starala. Tak teď zas pomáháme my babičce, to je docela spravedlivé, ne?“ odpověděla maminka a pohladila babičku po ruce.“ (s. 22) … to mě dojalo. A i když možná nechceme, tak jednou naše životní cesta skončí... Dcera často říká, že nechce, abychom umřeli... V knize Anna a Anička je hezky ukázáno, jak se může dítě se ztrátou milovaného člověka, jakým babička bývá, vyrovnat. Sama jsem při čtení zavzpomínala na moji prababičku, na kterou mám pár vzpomínek. Moc dobře si vzpomínám, jak jsme měli všichni prababičku rádi, i když nemohla chodit (také s námi bydlela).

Hezké podání složitého a nepopulárního, smutného tématu. Neagresivní formou seznamuje děti s tím, s čím se zákonitě nakonec vždy setkají, a dokážu si představit, že knížka poslouží jako povzbuzení v dobách, kdy se tato zkušenost bezprostředně dotkne jich samých. Při čtení jsem si sám vzpomněl na své dětství a konfrontace s tou jedinou nevyhnutelnou věcí vesmíru.