Tohle je jedna z knih, kterou by si měl podle mého přečíst každý a u které by bylo škoda, kdyby zapadla v tom množství knih, které vychází. Především mě v anotaci zaujalo, že kniha je o osudu korutanských Slovinců o kterých vím jen málo. Není to nijak lehké čtení, spisovatelka popisuje svůj život v malé vesničce v Korutanech a jak roky plynou, babička vzpomíná, jak to bylo za války, jak se zatýkalo, posílalo do koncentračních táborů a nikdo nevěděl, kdo koho udal. Vzpomíná ale bez jakékoliv sebelítosti a zveličování, takový byl prostě tenkrát život. Velký problém má i otec autorky, který se nemůže vyrovnat s válečným traumatem. Četla jsem už hodně knih z války i koncentráků, ale tady ta kniha je vyjímečná. Také mě zaujalo, že přímá řeč tu není v uvozovkách, ale je včleněná přímo do věty, do vyprávění. Teď jsem četla, že až sto let po referendu, ve kterém si korutanští Slovinci odhlasovali příslušnost k Rakousku, zazněla z úst rakouského prezidenta slova omluvy za minulá příkoří ze strany státu.

Takový nenápadný kousek a kolik toho dokáže navyprávět....kolik toho unese a snese před vaše oči a do vašeho srdce. V hlavní roli babička, mimo jiné, samozřejmě. Výjimečná knížka...