"Celý svět je šílený". Je plný melancholie a bláznů. Bláznem je "ten, tamten i tenhle", taky autor Anatomie a bláznem je čtenář jeho knihy. Pokud by měl někdo pocit, že "všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo", tahle kniha ho nepochybně přesvědčí o tom, že bláznem je každý bez výjimky. Robert Burton, knihovník a kazatel v jedné osobě, vydal roku 1621 naprosto brilantní knihu o stavu lidské mysli, která je zrcadlem všem a každému. Královsky jsem se bavil její četbou, naprosto skvostnou předmluvou a celým tím bludištěm myšlenek, které se strefují tak přesně i po 400 letech. Ostatně, mění se jen a pouze prostředí. Rozhodně to není jednoduchá kniha. Můžete ji číst kolikrát chcete a pokaždé se vydáte jinou cestou, jiným směrem, přehlídnete toto, přehlídnete tamto, vrátíte se tudy (cestička podobná jakou se o sto let později vydal Sternův Tristram Shandy, což skutečně není náhoda). Mimo všechno ostatní, včetně úctyhodnosti rozsahové i obsahové, je Anatomie melancholie prací skutečně vědeckou ve značně specifickém pojetí. Robert Burton ukazuje svůj šibalský úsměv satirika jako na svém portrétu, což volně přechází na tvář čtenářovu, jindy je oděn oblekem knihovníka, který vymění za kazatelskou tuniku. Velmi mě zaujala bravurní Burtonova vlastní Utopie, budiž odpovědí na utopické práce nejen Thomase Mora nebo Francise Bacona. Za pozornost rozhodně stojí nekonečné citace a parafráze klasiků i Burtonových současníků a práce s nimi. Nemálo zajímavý je pohled do lékařství a astrologie 17. století, zde uvedeno do praxe. Stejně tak filozofická část, zahrnující mikrokosmos člověka, makrokosmos světa, samotný vesmír, ale i náboženství nikoli dogmatické (ač emotivní a silně protiřímské). A pak, zcela samozřejmě, autorova satira, která dalece překonává štiplavostí Erasmovu Chválu bláznivosti. Bohužel má vydání i temnou stránku, za níž Robert Burton skutečně nemůže. Nicméně, i jako melancholik, jsem pochopil, jak se projevuje, když v člověku vaří černá žluč. Stejně tak už vím, proč Burton tak hojně doporučoval všem podávat čemeřici. Tuhle léčbu bych doporučil jak překladateli (byť překlad jako takový je dle mého povedený a skvěle čitelný), tak autorovi doslovu (u něj by se překlad hodil). Dosud jsem nepochopil - a nejspíš nepochopím - "dobrý" a neochvějný český zvyk nepřekládat celou knihu, ale pouze výňatek, výbor, vykuchanou verzi, čímž je celé dílo naprosto zprzněno a čtenář dokonale nas*án. Korunováno ještě nehorázností Karla Theina, který v doslovu cituje z nepřeložených částí a dává na odiv své vědění zaheslované naprosto nesmyslnými větami. Doslov je tak krásným paradoxem k ním uvedenému citátu Waltera Benjamina "Popis zmateného není totéž jako zmatený popis". Jsou to blázni, pomatenci. A mám takový dojem, že to není tak dlouho, co jsem četl velmi jízlivou kritiku osob jim podobných. Napsal to nějaký Robert Burton.