Alma Čarozpěv

5 hviezdičiek bez zaváhania. De Fombelle je autorom s neskutočnou fantáziou. Dokáže vyčarovať príbeh - čo príbeh, celé priehrštie príbehov, ktoré sa kľukatia a rozvetvujú do celého sveta. Príbehov, ktoré chytia za srdce a už nepustia. Druhý diel je o dosť akčnejší, už nie je taký snový, poetický. Hlavní hrdinovia sa k sebe neustále približujú, krúžia okolo seba, aby sa na poslednú chvíľu ... nestretli. Ale svitá nám na lepšie časy... Úžasné, skvelé čítanie to bolo. Len, kde je tretí diel? „Co dělat, aby lidé neztráceli ty, které milují?“ zeptala se ho jednou večer Alma. Říkala také: „Nejděsivější představa je, že se ztratíš.“ Josef z těch slov nic nepochopil. Zvolil špatnou cestu. S pokladem se zmýlil. Místo aby šel za živou bytostí, hnal se za přízrakem. A dnes ztratil i naději. Přišel o všechno. Alma zamíří ke dveřím. Mluví francouzsky a spoustou dalších jazyků. Umí zpívat, jezdit na koni, zasáhnout holuba v letu, běhat po střechách, šplhat po lodních plachtách, zazářit nebo zmizet v davu, vyjmenovat všechny odrůdy bavlny na světě, umí počítat, vyprostit vůz z bahna i ze sněhu, ale raději by se nic z toho byla nenaučila a zůstala tou, jež podle ostražitosti zvířat v savaně pozná první den období sucha, nebo tou, která se zavřenýma očima uhádne, že její rodiče v noci vstali a jdou se ruku v ruce dívat ven na hvězdy. Raději by uměla jen to.

Tento druhý díl plynule navazuje na předchozí a předpokládá čtenářovu znalost prvního dílu. Jsme tedy v 18. století, kdy je otroctví běžná záležitost a my sledujeme osud postav z různých stran barikád napříč kontinenty. Příběh ovládá především Alma a její rodina tmavé pleti, která byla vytržena z afrického údolí a teď k sobě hledají všichni cestu. Jsou tu pohádkové náhody postrkující příběh, ale i nečekané drtivé komplikace, což ho zase příjemně čeří. Zbožňuju, jak mě Timotheé mezi tím vším dobrodružstvím, které se na mě valí ze všech stran, vzdělává. Zeměpisně, v distribuci dovážených surovin, skladby posádek lodí, způsobu zpracování bavlny a v milionu dalších věcí. Ale především, tím stěžejním tématem otroctví brnká na tolik strun co mě dráždí - od ignorance k bezcitnosti. Pár světlých postav mi tu utužuje víru v lidství, ale jsou tu i ti, kteří způsobují tuhnutí krve v žilách. Když čtu jeho knížky, tak se kolem mě vypoukne bublina štěstí. Upřímně si nedokážu představit, ze někomu jeho příběhy nesednou. Postavy mají duši a příběh je grandiózní, protnutý reálnými charaktery-skutečnými historickými hrdiny. Je tu spousta věcí mezi řádky, naznačených, takových háčků, které tě autorovi přibližují a dělají z tebe kumpána v tomto příběhu a nejenom pozorovatele. I když je autorův Tobiáš srdcovka. Alma mi přijde dospělejší a odvážnější v nečernobílých profilech postav. Zkrátka nejmíň pohádkové čtení z jeho pera, nejvíc hmatatelné, bolí a to víc Almu miluju.