Ako Grinč ukradol Vianoce

Poněvadž nijak nemusím ten zuřivý shon, humbuk a mediální tlak, který se dostavuje každý rok pravidelně ve stejnou dobu, kdy si všichni naráz "zešílí" a paradoxně si navzájem přejí svátky hlavně "klidné a pohodové", rozhodla jsem se, že si letos na Štědrý den přečtu něco zvláštního. Něco, co se Vánoc týká, ale co souzní s mými pocity - a tak jsem zvědavě hrábla po této krátké pohádce. Zajímala mne z několika důvodů: její filmová verze si získala značnou popularitu, znala jsem ji z příručky 2x101 knih pro děti a mládež a autor ve svých populárních knihách pro děti používal tzv. anapest, tříslabičnou stopu, složenou ze dvou nepřízvučných slabik a poslední přízvučné, což je v prozodickém systému češtiny prakticky nerealizovatelné. Kniha ve mně ovšem vyvolala rozporuplné pocity, přestože vyznívá pozitivně. Vždyť je to tak hezké číst příběhy o napravených mrzoutech, jimž se nějakým zázrakem "změní vidění světa" a oni zase začnou prožívat radost. Je to tak krásné věřit šťastným koncům smíření, kdy se v srdcích těch nejzahořklejších samotářů něco zlomí a oni projdou prudkou proměnou - k lepšímu. A kdy jindy prožívat právě takové pohádky než o Vánocích, kdy se i duše jinak skeptického dospělého nechává těmito konci ráda unášet. Krajně nesympatická postava zatrpklého Grinche do takového schématu přesně zapadá. Ale něčím se i vymyká: svým konáním budí úsměv na tváři - vždyť ten je tak ošklivý, až je krásný! Vzbuzuje sympatie: každý mu musí bezděky fandit, ať chce či ne, přestože se usmívá naivitě jeho jednoduché rovnice: nebudou dárky, nebude výzdoba - nebudou svátky, nebude kravál!!! :-) Ten příběh má své kouzlo, i když ti starší a sečtělejší samozřejmě vytuší, kudy se děj bude ubírat, kam směřuje autorův záměr - že duch Vánoc není jen o darech a předmětech svátky charakterizující, ale o hodnotách, které s sebou svátky přinášejí. O naději, víře, odpuštění, ale i o pocitu sounáležitosti, který by v nás měly vyvolávat. Autor už v roce 1957 (!) kritizoval stoupající komercializaci největších křesťanských svátků, ovšem žádné vyslovené mentorování zde nenajdeme. Také musím pochválit jeho krásné ilustrace, které knihu doprovázejí: jsou velmi vydařené, vtipné a do textu se hodí. Co mi zde však hodně, hodně nesedí, je samotná básnická forma. Za ty verše bych překladatelce nejraději vyprášila kožich, ale protože jsou Vánoce, nebudu podporovat násilí :-) Působí laicky neučesaným až křečovitým dojmem. Jakoby se překladatelka snažila té původní verze držet ze všech sil, jenže již poněkud zapomněla na přirozený rytmus jazyka českého a četné krásy výrazových prostředků, které sám o sobě nabízí... Vím, že to byl úkol těžký, skloubit autorovu poetiku s češtinou, a mrzí mne to o to víc, že v překladu se určitě ztratilo cenné množství jeho slovních hříček. Těžké říct, zda by nebylo lepší rovnou zvolit prozaickou formu vyprávění, ale obojí má svá úskalí. Film jsem zatím neviděla, věřím, že je zajímavý, i když jde o zcela jiné médium. Hodnotím knihu - těžko říct, jestli se ještě někdy objeví kvalitnější a lepší překlad, zvlášť když jde - z hlediska formy originálu - o tak náročný text. Jsem ráda, že v češtině je vůbec k dispozici, přičemž to není nijak dávno, co vyšel. Navíc si myslím, že dětem jsou nějaké rytmy ukradené: pro ně je nejdůležitější příběh. A ten tato útlá knížka rozhodně nabízí. "Pak se Kdovíci usadí ke stolům, staří i mladí, celé rody! To budou hody! To budou hody! To vám budou zas takové HODY! HODY! HODY! HODY! K večeři všichni nachystají kdovíkovského kapříka a při tom pomyšlení se Grinch už docela zajíká!" "A pak dostal nápad! Příšerný nápad! ANO, TO TEHDY GRINCH DOSTAL SKVĚLÝ, PŘÍŠERNÝ NÁPAD!"

Blíží se opět Vánoce. Na světě se najde spousta lidí, kteří je vůbec nemají v lásce. Mezi nimi vyniká Grinch, věčně rozmrzelý zelený chlupáč, jemuž naprosto vyhovuje samotářský život v jeskyni. Vytvořil jej americký karikaturista a autor knih pro děti Theodor Geisel (1905 - 1991), píšící pod pseudonymem Dr. Seuss. Poprvé se Grinch na stránkách jeho knih objevil v roce 1955, avšak vlastní publikace a mnohem propracovanějšího charakteru se dočkal až o dva roky později. Za jeho vznikem bohužel nestojí zrovna hezký příběh. Geiselova manželka Helen, neoficiální editorka všech autorových knih, která mu byla životní oporou, měla chatrné zdraví, a v dubnu toho roku ji postihla lehčí mrtvice. Spisovatel se i kvůli tomu začal dost kabonit na celý svět a 26. prosince si prý při pohledu do zrcadla uvědomil, že vidí Grinche. Tedy stvoření, které nenávidí svět - a ze všeho nejvíc Vánoce, zprofanovaný komerční svátek, v němž nezůstala ani špetka duchovní podstaty. Když pak o tomto Grinchovi, tedy o sobě, začal psát, stránky s verši mu doslova lítaly zpoza ruky: žádný text nenapsal rychleji. Zasekl se ovšem až ve chvíli, kdy měl vymyslet šťastný konec... Ze zelené postavičky udělaly globální hvězdu filmy, nejvíce Grinch z roku 2000 s Jimem Careyem v hlavní roli. Animovaná verze vznikla v roce 2018 a v ní svůj hlas nevrlému stvoření svěřil v originále Benedict Cumberbatch.