Ahoj Tato Milý Kubo

Naprosto netuším, jaký zážitek z této útlounké epistolární brožurky může mít ten, kdo nezná ani muziku, ani aspoň obrysy životního příběhu Deža Ursinyho. Ale ta, která chová muziku "tata" v obzvláštní úctě a současně respektuje způsob, jakým "Kubo" s odkazem svého tatínka "narába" je tiše nadšená, že má tento pendant k "velké" knize Moja milá pani... (http://www.databazeknih.cz/knihy/moja-mila-pani-35911) ve své knihovničce. Třetí stranu, stranu svých dopisů Dežovi Ursinymu prý paní Zdenka Krejčová zveřejnit nehodlá. Myslím, že vím, proč.

„… jsou tu jistá nebezpečí, kterých se dá vyvarovat. Možná, že jedno z největších je, když nároky na sebe uplatňuješ i na jiné, za které však neneseš zodpovědnost, a to, jací jsou oni, je jen a jen jejich věc.“ O knize jsem slyšela poměrně nedávno poprvé. Jaká radost, když jsem objevila nové vydání u skromného stolečku daného nakladatelství na letošním festivalu Svět knihy. Velmi mě zaujalo zpracování témat jako nemoc, tušení blízké smrti a v důsledku toho předání životních zkušeností a poznání otce svému synovi. Forma dopisů, byť z místnosti do místnosti panelákového bytu, je, podle mě, výborný způsob, jak sdělit své pocity, na které člověk nemusí sebrat dost odvahy. Člověk si při tušení smrti vlastně uvědomí, že nám vyměřený čas nemusí stačit, a to co svým blízkým chceme sdělit vlastně nemusíme stihnout. Nestává se mi často, že si v knize vyznačím tužkou určité pasáže, ale tady musím. Kniha je krásná, závažná a plná hlubokých myšlenek a pravd, líbí se mi formování vztahu otce k synovi a naopak. Moc pěkné je uvědomění si, jak se i přes negativní pocity potřebují, a mají se rádi. Deža Ursiniho ani jeho hudební aktivity jsem neznala, ale myslím, že to nevadí.