Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk

Je to dobrá sbírka, řekněme že dokonce velmi dobrá. Navzdory odlišné generační podmíněnosti z ní lze vycítit, že autorčin básnický rukopis je hotový, do značné míry vyzrálý. Potíž mám jen tu, že poetika té sbírky, měňavá a mj. tím záludná, třebaže nijak zacíleně hermetická, je mi vcelku vzdálená a ve většině poloh se míjí s tím, jaké básně jsou ve mně s to rezonovat. Byť – jak tak nad tím teď přemýšlím – tady bude skutečně hrát ústřední úlohu mé potýkání s její nesnadnou uchopitelností. Vždyť jsou tam mikrobásně-emblémy, leckdy pěkně pointované, i mnohaslovné subverze jaksi šumící do prázdna, v nichž tok je víc nežli vyústění. dostala cenu za přínos společnosti sto padesát lidí z byznysu jí tleskalo našla jsem ji brečet na záchodech Je tam konkrétno a hmatatelno, ať už v podobě vzpomínky (či pseudovzpomínky), anebo záznamu útržků reality a jejích hovorů: je cítit pot špek stojatá voda v mělčině pod mostem túje vůně hlíny tak chladivá že bych ji snědla vždyť si zdravej kluk proč si plakal u tý doktorky? ty si se bál? ty si se bál! Básnířka se nebojí silných ani běžných slov, časovostí ani věčnosti, to vše nezřídka v rámci jediného verše, jediného sousloví. Často svádí na falešnou stopu (to je možná hlavní rys celé sbírky), překvapuje a zaskakuje, přetavuje – jakoby mimoděk – nesouvislost banálního, všedního s velkým (někdy s trpkým či jízlivým podtónem a snad i – černým? – humorem) v souvislost a osmyslňuje ji. A činí to pojítky takřka nahodilými, oslími můstky na první dobrou… když na to používáš savo ukládá se do zdí sůl sůl nasává vodu vlhkost přitahuje plíseň trvá roky než na to přijdeš že jen chytrá houba ojedinělý netoxický ekologicky čistý přípravek představující nové možnosti ošetřování zdí v objektech proti nežádoucím vlivům plísní funguje ale jen dokud nenapíšeš po roce mlčení sms: šťastný nový rok Za nejlepší oddíly pokládám Strahov a Megaslimák, ale určitý podíl na tom má fakt, že jsou tematicky vyhraněnější a sevřenější než ostatní, jež koneckonců obsahují také řadu zdařilých (tj. ve své podvratné nezmocnitelnosti znepokojivých, a tudíž inspirativních) textů. Závěrem bych ovšem uvedl ještě jeden ze zmíněného Strahova: soused má šanci slyšet každý můj pohyb odsunutí židle vrznutí postele může zaútočit zaťukat na zeď rozprasknout tu skořápku porušit úmluvu o zdvořilé nevšímavosti klidně zabušit usínám a on se pohne kdybych přiložila ucho ke zdi uslyším ho dýchat co když má postel u stejné stěny dívala bych se mu do očí

Šibalský nebo ňoumovský – hrozně se nemůžu rozhodnout. Rozpliznout, rozvléct, rozmáchnout – a zůstat při tom na místě. Posedlost kouknutím nebo šuchráním; erbovní zvířata jsou deka na vrátnici, plži a přerostlý smrk. Někdy se podívat jak je koukáno a šuchrat si o tom jak je šuchráno. Vyšťourávat, žmoulat a odloupávat – dotknout se něčeho mimo spektrum pozornosti, ale okraj se z toho nikdy nestane, to by bylo na tyhle básně moc okázalé a nárokové. Courat se a čekat, až se stud a trapas možná v něco překlopí. Ústřední téma? Jen tak.