Moc povedená sbírka povídek a jedné novely. Agentura je notně ironický a absurdní pohled na působení v jakési podivné firmě vzdáleně upomínající na Prognostický ústav se svou spekulativní povahou. Svou podivnou a lehce přízračnou atmosférou tahle novela upomene na Havlovy hry a filmy Roye Andersona. Povídky jsou spíše civilní v duchu ironického nahlížení krize středního věku, deziluze z práce a dosavadního průběhu života a rodinné krize. Celkově ale velmi povedené. Kuna umí pracovat se zkratkou. Příběhy jsou to posmutnělé, ale vždy trefně vypointované, podobně jako třeba povídky Jana Balabána; a někde pod povrchem je snad i něco jako naděje. Doporučuji.

Úvodní 'Agentura' je taková kafkovsko-orwellovská kancelářská změť, která je ukázkovým příkladem toho, jak všichni v kanclu vždycky tvrdí, že mají tuny a tuny práce, ale jelikož se taková práce často nedá měřit, či normovat, vedení často nemá představu, jak se kdo fláká a kdo ne - všichni samozřejmě tvrdí (i kdyby měli přísahat na hrob své matky), že pracují jako ďas a někteří, jako třeba Novák, dělají hovno a využívají každé příležitosti, protože si uvědomují čistou absurdní zbytečnost svojí pozice, zatímco hlavní hrdina se se svým nadšeným mladým entuziasmem v prvním zaměstnání snaží ukázat, že dělá, ale ve výsledku mu to vynese jen zacyklení do systému, jehož iracionalitu teprve začíná, ani ne odkrývat, jako spíš snad jen tušit. Myslím si, že jestli v něčem tenhle text má šanci zaujmout, pak je to právě v ukázce tohohle nekonečného byrokratického paradoxu, všech těchhle "děláme, že děláme" pozic. Jednou jsem takhle přišel do nového zaměstnání, člověk mi řekl, tady chvíli počkej, hned se vrátím a odešel. Za pár minut ke mně přišel člověk, naklonil se ke mně a naštvaně mi řekl "Tak alespoň předstírej, že něco děláš." A zavrtěl hlavou, jak si můžu dovolit jen tak stát, jak odcházel. Je třeba "dělat, že děláme", je třeba tvořit tu omáčku, ne všude je to ovšem možné - jinak je tahle sbírka správně označena slovem civilní, protože co do stylu i obsahu nevybočuje, nezaujme, propluje a nezanechá nic. Jsou to spíše momentky, někdy ukážou, že mají trochu něco do sebe, asi se v tom hodně odráží i autorova osobní zkušenost nějakých krátkých situací nebo historek, co se mu staly, ale všechno je to jen také nakousnuté jablko a nic víc.