Zajímavá myšlenka apokalypsy po tom, co nastane konec světa. Několik povídek, které na sebe nenavazují. Nastane poušť, obsadí zemi mimozemšťani, budou tu kanibalové, zombíci nebo roboti? Musím pochválit obrázky, které byly tak nechutné, že jsem cítila kovový pach krve. Kresby jsou propracované, ale bylo děsně málo textu a přiznám se, že jindy mi to nevadí a vím děj podle obrázků, tak tady má fantazie pracovala naplno a stejně jsem vůbec nechápala. Krev tekla proudem, o krvelačné obrázky nebyla nouze, jenže já nepochopila rozuzlení. Domnívám se, že to bylo tím, jak byly povídky až příliš krátké s málo textem. Co se týká ilustrací nejvíce se mi líbily povídky Červená a Vzteklí psi. Komiks ocení hlavně mužská část, kdy je krásně zpracovaný boj. Líbila se mi myšlenka silných žen, které se umí prát. Světové komiksy s tímto tématem jsem nečetla a tak nemám srovnání. A toto téma není úplně asi pro mě. Jsem ráda, že jsem to zkusila.

Velmi dobré. První dvě povídky mě o kvalitách alba ještě úplně nepřesvědčily, čistě z důvodů tradičních nešvarů mainstreamového komiksu. Jakmile však došlo na příběhy Vetřelci (za mne nejlepší a nejsilnější z celého alba) a Máslové sušenky, začal jsem zpětně scénář i kresbu pozorněji sledovat, a došly mi předtím neviděné odkazy. Závěrečná čtveřice kraťasů pak odhaluje Jonáše Ledeckého jako minimalistického cynika, který v průběhu několika obrázků beze slov zvládne vysmeknout povedený skeč. Pravda jeden, dva jsou natolik očividné, že na ně člověk musí nahlížet jinak, než při tradičním čtení, aby ocenil jejich nápaditost. Ostatně, celé album představuje Ledeckého jako tvárného kreslíře, jenž neustrnul na jednom bodě a s každou další prací se snaží posunout dál nebo alespoň zkusit něco nového. Michal Suchánek mu po výtvarné stránce zdárně sekunduje, přičemž ale pravdou je, že v přímém srovnání působí oproti Ledeckému krapet stereotypně. Je to krásné, ale vlastně pořád dokola to samé.