Adresát Milena Jesenská

Nezměnila bych tam ani slovo. Jsou poskládána úplně přesně! A dohromady tvoří nádherné a čtivé vyprávění. Zvlášť bych ocenila proložení textu dvěma kurzivou psanými částmi, jež konstatují mnoho pravdy a nejsou ničím menším než literární prací samotné Mileny Jesenské. Myšlenky o kavárnách a především o manželství mě navnadily na další pátrání po tom, co psala. K podvědomému kritizování jejího chování důvody byly, to ano, ale díky svérázné a odlehčené optice J. Č. jsem na něj neměla moc čas. Stránky plynuly dál a mně se Milena stávala čím dál tím víc bližší. Získala si mě! Třeba tou averzí vůči srdcovkám, nočním hledáním rádiových stanic nebo přinesením Peroutkova prádla do Pečkova paláce. Mám dočteno. Do knihovny však chvátat nebudu. Ještě si jí pár dní nechám. Kvůli fotkám - neboť při pohledu na ně není ta asociace se šlechtičnou, jak píše RobertRoberts, úplně od věci. Je to všimnutíhodná bytost… Doporučuji přečíst!

je pár dní po válce, je vám sedmnáct, přijde cizí žena a položí vám do dlaně lidský zub: tohle zbylo z tvojí mámy - no, z toho se dá buď na místě zjančit, anebo se z toho vypsat... Jana Krejcarová-Černá vzpomíná na Milenu Jesenskou, s níž se rozloučila v Pečkárně roku 1940, když jí bylo jedenáct, uvědomuje si, že její vzpomínky jsou poznamenané nejen časem, ale i horizontem dětství, a i když shromáždila spoustu dobových dokumentů a svědectví, nechce redukovat matčin život na soubor náhodných historek životní osudy matky a dcery, Mileny a Jany, se nápadně podobají, i přes tak odlišné společensko-politické poměry, v nichž ta která žila, může to být jen náhoda, nebo jakási podmíněnost, (pod)vědomá nápodoba? (ztráta matky v raném věku, problematické vztahy s muži, závislost na psychofarmakách a odvykací léčba, uvěznění...)