Ad acta

Roztomilá intelektuální ohlasová blbůstka, která si hraje se čtenářem, aniž by ho přímo urážela. Odkazy na Hrabala, Kafku, Borgese a šachové partie přímo v textu; jména postav převzata od mrtvých i žijících klasiků (kromě spisovatele Michaela Stavariče a profesora Jiřího Pelána zejména Jiří Šlupka Svěrák, původně pardubický hudebník - fakt se tak jmenuje - potěšil), dialogy brilantně napsány, ač nikam nevedou a většinou luštíte, kdo mluví s kým, situace úderné, přitom bez souvislostí, a proto zdánlivě o ničem, a samozřejmě - nevážně vážný doslov přináší grandiózní vysvětlení všeho za citace mnoha pramenů a ještě zařazuje novelu žánrově: "burleskní román, ve kterém se nic děje". Přistihla jsem se, že se celou dobu usmívám - takže dobré...

Detektivka je žánr po kterém rád sáhnu, když mi shoří všechny knížky a vypadnou mi oči. Ani jedno se však nestalo a já i tak přečetl detektivku. No a jaké to bylo? Inu dle očekávání. A proč jsem to udělal? Protože jsem byl zase napálen. Namlsán Europeanou a Šmírbuchem jsem v knihkupectví zahlédl Ouředníka a tak rovnou pám: tak pojď. Kdo mohl tušit, že Ad acta je detektivní příběh o důchodcích? Já teda ne. Knihu jsem přečetl za den s tím, že mi unikaly různé brilantně vymyšlené a schované náznaky, kterej důchodce teda co přesně udělal a komu. Celý to je rafinovaně bez konce a tak když to v doslovu nějakej fanda detektivek vysvětluje a staví hypotézy jak to všechno mohlo bejt a jak to teda vlastně číst, nechalo mne to úplně chladným. Což nebylo vůbec na škodu, protože dneska bylo zase vedro. 3/10.