Ach, ti rodiče

Knížka se četla dobře, měla atmosféru a uměla vtáhnout do děje. Děj se točí okolo mezilidských vztahů, především těch nově vznikajících. Je zajímavé sledovat  vytváření vazeb mezi mladou a nejstarší generací. S odstupem času se ke knížce ještě někdy ráda vrátím.

Viděla jsem název - trochu divné, přečetla anotaci - něco jiného, než jsem čekala, ale zní to zajímavě, obálka celkem ujde, v knihovně volná, proč ne? Sáhla jsem, půjčila jsem. Že jsem si radši nedala pár facek. Chuť knihu zapálit a prohodit oknem mě přepadla už po 15-ti stranách. Ale já knihy neodkládám. Dočetla jsem a teď nastal čas zúčtování. Anotace říká "Simona hledá svoji rodinu". Anotace lže, jako když tiskne. Simona nehledá. Simona na straně 10 říká, že pojede, ale hledat nebude - stejně nenajde. Na straně 30 hledá, na straně 40 už zase ne, na straně 60 se zmíní někomu jinému, který hledá za ni. Na straně 90 si ji najde náhoda, která odvede všechnu práci za ni. Na straně 150 za ni hledá její přítel. Jí se pouze pasivně děje. Celkové složení příběhu je následující: Simona "hledá" - 10 stran, Simona tráví čas se svou nalezenou rodinou - 30 stran, Simona má romantický vztah - 40 stran, Simona má nudný opakující se každodenní život 100 stran. A to není nadsázka. Vše jede v rytmu "v pondělí šla do práce, v úterý šla do práce... v neděli šla do parku a do kina, v pondělí šla do práce, v uterý šla do práce... v neděli šla na cvičák a na oběd, v pondělí... - to jenom tak pro ilustraci, už toho nechávám. O nějaké hloubce postav nemá smysl se vůbec bavit. Klišé vedle klišé, stereotyp vedle stereotypu. Nemastné, neslané, nekonsistentní, nelogické. Zdrobněliny na každém kroku. Muž 25 let je v rámci jednoho odstavce mladý muž, mladík, kluk, klučík a hošík. To vše více méně z pohledu Simony, které je 20. A to je jenom špička ledovce. Kontrolní otázka: máte-li doma retrívra tj. psa velikosti menšího telete, jehož jméno je Čip, jak mu budete říkat zdrobněle? Autorka zvolila variantu Čípek. Bez komentáře... Textové zpracování raději ani nebudu komentovat. Žák 6. třídy ZŠ dostal za úkol napsat slohovou práci o 180 stranách. To se jinak popsat nedá. Navíc v nakladatelství, když to přijímali, tak měli zrovna týdenní firemní večírek, na kterém se redaktor, korektor a editor hecli, že vydají knihu v rekordním čase, tak vybrali nejkratší dostupný text, řádně posilněni pěti lahvemi rumu ho "zpracovali", donutili relativně střízlivého grafika nakreslit obálku a poslali to na tiskárnu. Když pak konečně po tom megaflámu vystřízlivěli, bylo na zastavení tisku už pozdě a nejspíše si ani nepamatovali, že na něčem takovém pracovali. Toť moje teorie. Sečteno, podtrženo, tohle je za 0 pro všechny zúčastněné.