Aby škola neškodila

Tuto knihu by si měl přečíst každý pedagog, který to myslí se vzděláním a "výchovou" dětí upřímně, který tápe, který cítí, že třeba něco dělá špatně, ale neví co. Každý rodič, kterému jde o to, aby jeho dítě bylo šťastné a spokojené jak jen to jde, který nechce, aby školu jen pretrpělo. Protože vydrželi jsme to my, vydrží to taky. Pracuji ve školství a líbí se mi, že ta kniha je uchopena prakticky. Najdete tam věci, které učitel uplatní ve výuce, rodič při komunikaci se školou, děti při problémech ve škole.

Ne ne, nebyly to Bradavice, kdo z Voldermorta učinily Voldemorta. Proto představa "škodící školy" jednoduše neobstojí, dokonce ji lze klasifikovat jako škodlivou. Chápu, že autoři se, motivováni touhou po zisku a publicitě, ze školy snaží udělat obětního beránka. (Aneb na slabého si každý dovolí. Vždyť jak se škola může bránit proti nařčením a pomluvám?) Spíš měli pisatelé takovéhoto marketingově zaměřeného titulu poukázat na širší souvislosti, např. na skutečnost, že právě tabulkové platy (nikoli metody) jsou jako za Milouše Jakeše; na intenzitu pedagogické práce a z toho plynoucího vyčerpání; na počet paralelně učených kolektivů (za týden vyučující paralelně vyučuje např. v sedmi různých kolektivech, přes 140 žáků, z nichž každého zná vlastním jménem!); na to, že kvantita do určité míry vylučuje kvalitu. / Snaha vykreslit vyučujícího jako kata a dítě jako pasivní oběť je skutečně nesmyslná. Běžný vyučující není příčinou společenského zla (nutno poohlédnout se jinde, peníze lze vydělávat i čestně...). Naopak řadový učitel má radost, pokud se jeho žákům daří. Jejich úspěch je i jeho úspěchem. Viz portréty vyučujících v ceněné beletrii, jako je (problémově laděná) "Džungle před tabulí" nebo nádherný, pozitivně laděný román "Kentaur" od Johna Updikea.