A Tale of Two Cities

Příběh dvou měst je poněkud jiný Dickens, než jak ho obvykle znám, přestože je to stále ten Charlie. Pozoruhodné úvodní kapitoly (jako u Edwina) či stránky (jako tady), propletený příběh, spousta věcí řečeno mezi řádky, hravost, živelnost postav i okolí nechybí. Přesto mě zaujaly ony rozdíly. Není tu tolik postav, jak je u Charlieho zvykem. Vlastně ani toho hřejivého humoru či jemné jízlivosti mnoho nevidím. Charlieho popis Velké francouzské revoluce je vlastně dost krutý. Věčný obránce nižších vrstev a plísnitel těch vyšších tu tentokrát nezvykle kritizuje zlo pocházející zespodu. Revoluce je brutální, krvavá, pomstychtivá, zbytečná, násilnická a v podstatě vede k samozkáze, ale určitě ne k lepším dnům - což je myslím to nejvýraznější poselství Příběhu dvou měst. Moc dobře se ovšem tohle vypravování čte. A nejednou se člověk pozastaví nad návazností příběhů, propletenosti osudů i řešení situací. Manželé Defargovi jsou prototypem krutosti, doktor Manette oběti vlastní minulosti (zatímco se Pickwick stal inspirací pro studium neduhů tělesných, Manette vykazuje mnoho známek posttraumatu), Evrémond nové generace šlechty, zatímco jeho strýček té staré. A tak bych mohl pokračovat dál, ale zmíním pouze nejsilnější momenty knihy. Byly dva. Jedním je skvělé vykreslení vypuknutí krvelačné francouzské revoluce a pád Bastily (učili nás vůbec ve škole temnou stránku této události?). Ovšem tím pro mě nejsilnějším, i do emocí, momentem bylo závěrečné gesto Cartona, jeho odvedení na popravu ruku v ruce s mladičkou švadlenou, hovor mezi nimi a jejich poslední okamžiky. Málokdy se mi u knihy žene slza do oka. Díky, Charlie. Už zase.

Francouzká revoluce zde Dickensovi posloužila jako dokonalé prostředí k sociální kritice evropského světa, do něhož dokázal zasadit lásky, naděje a sebeobětování plný příběh, bez toho, aby působyl pateticky. Přes svérázné, i když trochu šablonovité postavy, se tak ke čtenáři dostane krásně napsaný a poutavý román, s napínavým závěrem, kde nezůstanou pochyby, všechny záhady jsou vyřešeny, vše je krásně srozumitelné a smysluplné. To tedy dělá z Příběhu dvou měst dobrou příležitost, jak si bez většího trápení či hlubšího zkoumání dobových reálií a autorova stylu připomenout, v čem tkví krásy klasické literatury.