A pásly by se tam ovce...

O tom, že Stoilův TORST vydává parádní knihy o fotografech, které jsou výborně vypravené, na křídovém papíře, skvěle natištěné a mají pečlivou korekturu, není třeba diskutovat - je to jeho standard a určitě to není samozřejmé. Anna Fárové je zvláštní v tom, že nikdy nefotila a přesto si bez ní českou fotografii nedokážeme představit. Z rozhovoru, který s ní právě Stoilov vedl, vznikl velmi autentický text, často jdoucí až do osobních, intimních, detailů, který není jen procházka životní drahou Fárové jako ženy, dcery, matky, partnerky, ale i celé české fotografie 20. století. Tady si člověk uvědomí, jak důležití jsou právě takovíto lidé, iniciátoři, věční inspirátoři, dramaturgové, kurátoři, propojovači lidí a motivátoři různých akcí a publikací! Typický příklad je příběh s E. Wiškovským, zcela zapomenutým fotografem, kterému Fárová pomohla na světlo a zařídila nejen monografii, ale i prodej jeho fotek do muzea v New Yorku....Podobné zadostiučinění díky ní zažil i M. Hák, a samozřejmě Josef Sudek, jehož správkyní pozůstalosti se stala. Tato žena, s nezlomnou energií, je vlastně jednou z nejdůležitějších osobností české fotky, kolik piplavé práce je za "samozřejmě" zveřejněným a zpracovaným Drtikolem, Sudkem, Koudelkou a dalšími jejími životními díly? Velký obdiv, skvěle napsané memoáry, doplnění vynikajicícmi fotografiemi. A to ještě musím zmínit podmínky, za kterých vyrůstala, její francouzský polo-původ, který ji otevřel dveře do světa. Chce to opravdu velkou dávku odvahy, přijet do Paříže a chtít se setkat s Maxem Ernestem a Cartie-Bressonem, přičemž perfektní fránina ji ty dveře přímo rozrážela. A celá ta pospolitost spořilovská je taky pěkná kapitolka. Moc jsem si to užil, je to radost, i přes různá příkoří, která se paní Fárové dostalo, myslím, že i ona mohla mít jakýsi pocit zadostiučinění. Nebyla rozhodně na světě nadarmo. Klobouk dolu!

„Matka mě taky brávala...do francouzského ústavu ve Štěpánské...na přednášky. Byly to přednášky s diapozitivy, zejména o umění. První jsem slyšela... madam Zajíc. Přednášela o nepříliš známém malíři Othonu Frieszovi. Co mě zaujalo a co mě asi i trvale ovlivnilo, byl její výklad. Přednášku doprovázela diapozitivy. Zážitek propojení obrazu a slova byl vzrušující, tehdy jsem si uvědomila, že vizuálno je možné převést do slov... Uvědomila jsem si, že i když člověk není úplně kreativní, když nemůže malovat- a mě malířství strašně zajímalo-, že může být vykladačem a pokusit se vyjadřovat se k obrazu slovy.“ ,,Fotografie mě velice lákala. Fotografické autorství. Nejenom fotka jako taková, ale kdo je jejím autorem. Jaký je jeho styl nebo názor. Čím se fotograf může autorsky definovat a projevovat..." ,,Fotografie není jenom vizuální umění. Vizuální talent je asi nutný, ale ještě podstatnější je projekce myšlení- tedy názorů, postojů, cítění, které jsou do každé fotky zakódované a skrze tu vizi se realizují." Pro mne velmi inspirativní kniha, ke které se ráda vracím. Mám ráda fotografii a mám ráda, když se téměř nepostřehnutelným způsobem dozvídám něco nového. Vyprávění zajímavého životního příběhu, díky kterému se člověk i lidsky, ne encyklopedicky, seznámí s umělci, které Annu Fárovou obklopovali a se kterými spolupracovala.