Po knihách Jakuba Szánto a Martina Řezníčka je tu další vhled do práce zahraničního zpravodaje. Resp.je nám tak kniha předkládána, ale z uvedené práce se dozvídáme sice zajímavosti z Ruska a jeho nesmírného bohatství vjemů, ale o samotné práci se toho moc (vlastně vůbec nic) nedozvíme. Zajímalo mě, jak k novinářúm přistupují místní; co musí novinári dělat, aby získali exkluzivní a pravdivé informace; jak se redaktorovi v Rusku žilo, prostě tu “všednodennní šeď”, která však není šedí. Plastického obrazu se mi nedostalo a pro mě je kniha zklamáním. Když ji srovnám s prací o blízkém východě, vychází mi ruská sestřenice jako chudá příbuzná. I typograficky jde spíš o směs poznámek z práce než o knihu. Škoda.

"To je fakt svoboda, po níž tak neskrývaně touží řada Čechů." V mnoha otázkách, hlavně historických a politických, autor nezapomíná vycházet z českého pohledu (legionářské pomníky v Rusku, invaze 1968 a média atd.) a tedy se logicky s Rusy dostává do názorového konfliktu. To totiž není složitá věc, stačí nerespektovat striktní národní doktrínu a… nebo být novinář. Pan Karas si zvykl, jak sám přiznává, na mnohé. Rusko je obří, je zajímavé a fascinující. Útržky z rybaření v deltě Volhy, výprava na kamčatské sopky, jantarová naleziště u Baltu, cesta k severnímu polárnímu kruhu, Tažeranská step a šamanismus, Bajkal nebo vinná réva u Černého moře a další. Nepolitické zážitky jsou lepší. Těchto stránek jsem chtěl více. Za co ubírám hvězdy? Za roztříštěnost jak chronologickou, tak tématickou. Jednotlivé epizody byli zajímavé, jistě by je ale šlo podkládat lépe. Byla to nelogicky shrnutá změť zážitků, například konflikt na Ukrajině šel zpět k letem 2014 až v závěru knihy. Jsou to ale zásadní události. O Rusku a jejich pohledu jsem se dozvěděl hodně. Zájem o 'Vrchního vládce' ve střední Evropě vážně nemám. Zájemci nechť se svobodně odeberou na východ.