A odkud bych asi tak byl?

Exkurze do ruské mentality je moc zajímavá, pro nás těžko pochopitelná - viz "homo sověticus" (str. 160). Načrtnuty i vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou (Rusy/Ukrajinci). Popis rozlehlé krajiny a přírody je pěkný, občas je velké přeskakování mezi tématy. Nicméně pro vysvětlení současné situace dostačující a objasňující. "Pravda byla, že Západ je zlý, krvelačný a nebezpečný, zatímco Rusko je mírumilovné a jedinečné." (str. 112)

„Ať mi nikdo neříká, že Rusko není Sovětský svaz. Je. V srdcích i hlavách.“ Miroslav Karas strávil jako zahraniční zpravodaj ČT v Moskvě osm let, odvysílal tisíce reportáží od Krymu přes Bajkonur až po Kamčatku, hovořil s pastevci velbloudů ve stepích u Kaspického moře, se Stalinovým vnukem i s představiteli perzekvované opozice v čele se zavražděným Borisem Němcovem. Za tu dobu detailně nahlédl do ruské duše a shledal, že „homo sověticus je tu furt“ – v zemi vládne obsese minulostí a velmocenským postavením, schází ochota přiznat si chyby (třeba invazi do Československa v roce 1968), vyzdvihuje se panenská čistota Rusi proti zlému a krvelačnému Západu, skládají se písně glorifikující Putina a nosí se vlastenecká trička s raketami Topol a Iskander. Rusko dnes plně ovládá kremelská propaganda, svobodná média ani politická opozice neexistují, diktátor Putin se drží u moci volebními machinacemi, rozdmýcháváním válek (Čečensko, Gruzie a naposledy Ukrajina) a splétáním rozsáhlých pavučin lži. V titulu knihy je vskutku výstižná hláška „zeleného mužíčka“ během anexe Krymu – Kreml nejprve přítomnost svých vojáků na ukrajinském území ostentativně popíral, aby jim o pár měsíců později udělil medaile za hrdinství. Autor zmiňuje, že právě události na Krymu a na Donbase v roce 2014 jej nejvíce zasáhly. Bezprostředně po olympiádě v Soči byl svědkem obsazení letiště v Simferopolu, dostal se během jediného dne na obě strany donbaské fronty, byl u výcviku separatistů a procházel se po poli s troskami sestřeleného letu MH17. Není to souvislá kniha (jako sepsal Jakub Szántó z Izraele a Palestiny), nýbrž soubor více i méně zajímavých poznámek, zachycující vše podstatné, co se v Rusku a okolí za poslední dekádu odehrálo, včetně připomínek historických událostí a českých stop (třeba mrzutý osud legionářských památníků na Sibiři). Je znát, že se v autorovi bije fascinace neskutečnou pestrostí přírody, národů i kultur širé ruské země se znechucením ze zločinného režimu, jemuž většina populace s mentalitou tupého mužika nadšeně přikyvuje. (8/10)

Velmi si vážím, že tato kniha vznikla, a moc bych ji doporučila všem, o to víc těm lidem, kteří vidí v současném válečném konfliktu Rusko jako oběť.