A dost!

Jedna z nejlepších knih o výchově dětí je podle mne tato. A tady nejde ani tak o ten obsah, ale především o tu formu. Prostě si v klidu sednete a čtete si ztřeštěný příběh Američanky, která se přestěhovala do Francie, a vykládá vám o tom, jaké to je vychovávat tam děti. A je zatraceně všímavá a všetečná a klade si dobré otázky. A co je nejlepší? Nemusíte s ní souhlasit, prostě se jen divíte, čtete a přemýšlíte a je na vás, jestli něco z toho aplikujete a nebo to třeba odsoudíte. Je to jako poslouchat životní moudra dobré kamarádky. Knížka mne bavila a hodně mi toho dala. I když se počítám mezi tzv. kontaktní a respektující mámy. Vykládání netradiční mámy Druckermanové mi hodněkrát zvedlo náladu a vneslo svěží náboj a sílu v náročné věci, jakou výchova dětí prostě je.

Napřed si je třeba přiznat, že jsem jako matka nepochybně produktem své doby a mnoho malých příčin mě nutí věci řešit jinak než doporučuje autorka této knihy. Ne zas tak principiálně, ale přesto v důsledcích podstatně. Například pokud jde o spaní jsem došla k tomu, že zdaleka nejjednodušší je miminko nechat spát hned těsně vedle vlastní postole a pokud začne pofňukávat prostě ho přitáhnout blíž, dát mu pít a sama v klidu spát dál. Nedělala jsem to tak proto, abych trpěla a dokazovala si tak, že jsem správná matka, jak v jedné chvíli lehce podsouvá autorka této knihy, ale protože to tak pro mě bylo nejjednodušší. Naopak jsem se proklínala, že kvůli tomu, abych to dělala dle názoru o generaci starších rodinných příslušníků SPRÁVNĚ, tedy abych nedovolila proboha dítěti něco tak strašlivého jako spát s rodiči v jedné posteli, jsem víc jak půl roku vstávala a odkládala dítě, které po první části noci (cca čtyři až šest hodin), kdy spalo relativně dlouho, mně nad ránem budilo tak po půl hodině a já padala nedospalá únavou. Prakticky totéž bych mohla napsat o kojení. Než zahřívat mléko a dezinfikovat lahve je mnohem jednodušší dítě nakojit. Pochybuji, že mě při nepravděpodobné možnosti, že si ještě pořídím další dítě, něco přinutí se k tomuto problému stavět jinak. Nicméně třebaže jsem tedy evidentně někde jinde než ideální čtenář této knihy, námět knihy mi připadá zajímavý a podnětný. Oceňuji třeba autorčinu schopnost sebeironie a sebekritiky. Osvěžující to vlastnost v rámci tohoto typu literatury. Dovolila bych si jistý ostych před tím nazývat fakta, v knize prezentovaná, za vědecká. Pokud jde o výchovu dětí dokáží lidé zaujímat neuvěřitelně protichůdné postoje velmi dogmaticky. Doporučení typu, zda je dudlík vhodný či nevhodný, třebaže se často o mnohé vědecké výzkumy opírá, lze zřídkakdy sama o sobě za skutečně vědecké považovat. A třebaže se Pamela Druckermanová pokouší o racionální postoj, dovolila bych si její doporučení z tohoto tvrzení nevyjmout. Spíš než o vědecké knize, lze mluvit o knize esejů, která srovnává americký a francouzský přístup ve výchově. Činí tak vtipně a s nadhledem, což právě člověk od esejistické knihy očekává. To, že se ocitla v zemi jako cizinka je pro autorku příležitostí vidět pro místní "neviděné", pro ně příliš normální. Z druhé strany to vzbuzuje určité podezření, nakolik skutečně rozumí logice toho, co se před ní odehrává. Pro mě osobně byl v tomto smyslu zajímavý třeba článek od ve Francii žijící Češky (odkaz dole), která podobná fakta jako Pamela dává do poněkud jiných souvislostí a na francouzský systém hledí evidentně kritičtěji. Člověk si jasněji uvědomí, že velmi podobně byl vychováván sám. Tímto si prošla ve velké míře má generace, při čemž se to samozřejmě dalo celkem v pohodě přežít, ale nic moc super to taky nebylo. Rozhodně nemám pocit, že bych si vyloženě přála u svých dětí opakovat totéž. Připadá mi zřejmé, že hlavním důvodem, proč se Francouzi uchylují k tomuto způsoby výchovy, není jejich vyšší inteligence nebo národní povaha, ale z podobných důvodů jako o pár generací dříve Češi. Třebaže nepopírám, že jistá místní zabarvení tu jsou (například to jejich "Sois sage!“ = "Buď rozumný" nebo zvyk vysvětlovat dětem vše už od miminkovského věku pod vlivem názorů Francoise Doltové), vidím rozhodující příčinu francouzského typu výchovy ve státní politice, která velkoryse podporuje zaměstnanost žen a pobyt dětí v předškolských zařízeních, na druhé straně dává jen minimální podporu jevu, kterému jsme si u nás zvykli říkat mateřská nebo také rodičovská dovolená. Pročež francouzští rodiče přes veškerou svou lásku a starostlivost prostě nemají čas zabývat se svými dětmi přespříliš. Oproti tomu v USA je minimální podpora k obojímu, takže platit chůvu nebo pobyt v jeslích se vyplatí jen matkám s nejvyššími platy. A pobyt doma matky nepřímo navádí, aby se mateřství stalo jejich povoláním na plný úvazek Tím se dostávám k jedné myšlence, která kdesi na pozadí jednotlivých pasáží knihy, prosvítá celou knihou. Připadá mi přínosná a já se s ní po svém ztotožňuji. Totiž, že my rodičové (a matky zvlášť) se v této době pod vlivem mnoha jevů - přes o něco více času a mnohem více informací než měli předchozí generace rodičů po to, že žijeme ve věku kultury strachu (jako je hustá doprava v ulicích a až moc zpráv o možných nebezpečích) a zároveň máme lepší možnost se zabavit doma pod dozorem než kdykoli dřív - dáváme dětem pozornosti a dohledu v míře, která je vlastně kontraproduktivní. Nedopřejeme dětem prožít žádnou skutečnou svobodu a nedopřejeme jim pocit zvládnou něco sám. Přes obecně sdílený pocit, že si toho dnešní děti mohou dovolit víc než ty dřívější, se domnívám, že ve skutečnosti mají mnohem méně možností jednat podle vlastní vůle, než kolik jsme jí měli jako děti my. A není to kvůli tomu, co si rodiče o výchově myslí, ale spíše proto, jak moc jim na výchově jejich dětí záleží. Odkaz: https://www.national-geographic.cz/clanky/francouzske-deti-nezlobi-maji-tvrdou-vychovu-ktera-by-ale-v-nasich-koncinach-neprosla-34713.html