A Clockwork Orange

Nejlepší přístup ke čtení této knihy je přečíst jí opravdu během krátké doby. Do prvních stránek “týnštiny” se opravdu soustředěně ponořit a brzy už si na to zvyknete. Zvyknete si tak, že začnete svým bitkovým frendíkům říkat různý buči, vaší čajině budete říkat, že jí lubilubikujete, budete tahat rakovky a u televize budete skrímovat na nějaký ministry nitra a že by zasloužili pořádnej tolčok do jábrlí. A další všelijakej físíz.

Není snadné neporovnávat knihu a její filmové zpracování (jež jste viděli jako první), zvlášť pokud se jedná o tak výrazně grafický snímek jako je Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka. Proto jsem při čtení první půlky stejnojmenné knihy cítila trochu zklamání a zmatek. Kde jsou ty emoce, to znechucení, ta genialita? Až věta „Mám snad bejt jenom jako nějakej mechanickej pomeranč?" mi otevřela oči. Kubrick vzal koncept a stvořil z něj něco, co funguje na filmovém plátně. Jenže psaný text vypráví úplně jinak stavěný příběh. Základem knihy je jedinečná práce s jazykem - děj je vyprávěn vymyšleným slangem dospívajících, v originále inspirovaným ruštinou. Zde přichází první ukázka geniality nejenom autora samotného, ale také překladatele. Jak je známo, k našemu nemateřskému jazyku nemáme takové citové pouto, a proto máme k textům psaným právě jím mnohem větší odstup. Burgess tak vytvořil efekt, kdy čteme o nejhrůznějších činech, ale cítíme jen málo empatie, dokonce otupělost, až začneme pochybovat o své vlastní morální způsobilosti. Pro českého čtenáře by však ruský jazyk - zvlášť v 90. letech, kdy byl Mechanický pomeranč poprvé přeložen - nepůsobil tak exoticky, proto překladatel obrátil a vytvořil slang založený na anglickém jazyce. Efekt se tak nevytratil, a i když jsme tak přišli o některé vtipné výrazy, zase jsme nabyly jiné. To je totiž další důležitý prvek příběhu. Ačkoli čteme o hrozných věcech, text je protkán černým humorem a satirickou kritikou v podstatě všech moderních politických ideologií, a tak se smějeme spoustě vzniklým absurdním situacím. Také je zajímavé, jak výborně vykreslil autor hrdinu a vypravěče příběhu. Alex od začátku nedělá vůbec nic "dobrého", všechny jeho činy tak vybízejí k tomu ho nenávidět. Přesto nám jeho přítomnost nevadí, protože přirozená autorita a nenápadná manipulace, kterou Burgess do svého hrdiny vložil, nás podvědomě nutí cítit k němu třeba jen nepatrné sympatie. Druhá půlka titulu vše obrátí. Z Alexe se stává "mechanický pomeranč", člověk bez svobodné vůle, postava na klíček nucená konat dobro. A nyní to je on, koho svět zneužívá. Nemůže se postavit proti hrůzám, které se mu dějí, a když už se k němu zrovna někdo nechová jako k odpadu, využívá jeho utrpení k politickému boji. Druhá část knihy zkoumá, zda je lepší být "špatným" člověkem s možností volby, nebo se muset chovat slušně a tím přijít o základní lidskou schopnost. (V knize je tedy tato myšlenka dost postavena na křesťanství, to ale není úplně můj šálek kávy, proto si dovoluju vnímat to z obecnějšího hlediska.) Poslední kapitola se v některých původních verzích nevyskytovala a je na každém, zda preferuje příběh s ní nebo bez ní. Já osobně ji považuju za naprosto zásadní ve shrnutí hlavní myšlenky celého textu. Na povrchu se tváříme, že Alex prostě vyrost z chuligánství mládí a nyní touží po klidném životě, rodině a zkrátka dospělém životu. Spousta lidí však přehlíží tragikomičnost toho všeho. Hrdina ve skutečnosti ztratí individualitu a přizpůsobí se systému, kvůli němuž původně tolik trpěl. Nezmění se - pomalu ho omrzí nepohodlnost jedinečnosti a raději upadne do bezcílného života pracující vrstvy. Jeho hlava se otupí a složitost (např. v muzice) ho přestane bavit. Tak trochu znechucen sám sebou se vydává doprostřed úmorného konzumního světa. Mechanický pomeranč mě zachytil naprosto nepřipravenou a hned se stal jednou z knih, nad kterými budu ještě hodně přemýšlet. Nejenom že zde Burgess prezentuje mně velmi blízké názory, celkové zpracování textu, postav či událostí mi moc sedlo a kniha mi imponovala snad úplně ve všem (kromě toho křesťanství žeano). Garantuju vám, že tohle není naposledy, co mě slyšíte básnit o Mechanickém pomeranči.