Theo z města Golden

K téhle knize mě přivedly především nadšené ohlasy čtenářů ze zahraničí. Četla jsem ji ještě jako reading copy a byla jsem opravdu zvědavá, čím si získala tolik lidí po celém světě. Podle anotace i prvních reakcí jsem tak trochu očekávala příběh v duchu Muže jménem Ove od Fredrika Backmana, kterého miluju. Ne dějem, ale tím zvláštním druhem knih, které jsou vlastně docela obyčejné, a přesto v nich člověk nachází něco mnohem většího. A přesně takový Theo z města Golden je. Theo přijíždí do malého města Golden a vlastně o něm dlouho skoro nic nevíme. Jednoho dne objeví v kavárně 92 portrétů místních obyvatel a rozhodne se udělat něco trochu zvláštního – postupně je kupovat a anonymně vracet lidem, kteří jsou na nich zachyceni. A právě kolem těchto drobných gest se začne skládat celý příběh. Je to pomalé, nádherné a nesmírně laskavé čtení. Nečekejte velké zvraty na každé druhé stránce ani děj, který vás bude hnát kupředu. Tohle je kniha o lidech. O jejich příbězích, vztazích, ztrátách, vzpomínkách a hlavně o tom, jak moc může jeden člověk ovlivnit život někoho jiného, aniž by za to cokoli očekával. Moc se mi líbila myšlenka anonymní laskavosti, která se celou knihou táhne. Jedno malé gesto totiž může spustit něco, o čem jeho původce možná nikdy nebude vědět. A myslím, že právě v tom je největší kouzlo celé knihy. Theo je navíc postava, která si drží určité tajemství a já jsem celou dobu přemýšlela, proč vlastně do Golden přijel a co se za jeho chováním skrývá. A pak přišel konec. Ten jsem opravdu nečekala. Možná bych si přála, aby byl jiný. Možná jsem doufala v něco trochu jiného. Ale zároveň je to přesně ten typ závěru, kvůli kterému se člověk po dočtení ještě chvíli ke knize v myšlenkách vrací. Theo z města Golden pro mě nakonec nebyl druhým Mužem jménem Ove. Je mnohem tišší a jemnější. Ale mají něco společného – oba příběhy připomínají, že za úplně obyčejnými lidmi se často skrývají neobyčejné příběhy.

Moc jsem se na tuto knihu těšila, protože jsem na ni slyšela samou chválu. Měl to být milý, laskavý a lidský příběh. A taky je. Jenže na mně nakonec nepůsobil tak, jak jsem si myslela. Téměř do půlky knihy mně to příliš nenadchlo, ale četla jsem dál, protože jsem si říkala - něco na té knize přece musí být, když se líbí tolika lidem :) A druhá půlka byla o dost lepší. Soustředíme se v ní již jen na pár postav, víc poznáváme jejich osudy. Nejvíc se mi líbila Ellen, její reakce a její projížďka s Theem na kole podél řeky. A epizoda s koncertem Simona. I když to pro mně není úplně nejlepší kniha, stále je to laskavý a hezký příběh, který si určitě najde spoustu nadšených čtenářů. Myšlenka nezištné pomoci, sounáležitosti mezi lidmi je to, co tuto knihu dělá krásnou.