Acheron

Znáte takový to, když se s někým zapředete do hovoru a ten člověk furt jen mluví a mluví a skáče od jednoho ke druhýmu a vy jste v tom už úplně ztracený a marně čekáte na pointu? Takhle jsem se cítila u čtení Acherona. Podle čtečky jsem přečetla 80 %. Možná bych po zbylých 20 % dala jiný hodnocení, ale už mě to nebaví. O čem to vlastně je? Nemám vůbec tušení. Mám pocit, že jen autorka potřebovala ventilovat všechny svoje myšlenky a úvahy a tak napsala knihu, aby je mohla propůjčit postavám. Autorka je nepochybně velmi chytrá a velmi vzdělaná žena, ale popravdě nevím, kdo je její cílovka. "Normální člověk" to totiž není. Na každé straně je tolik pojmů a slovních spojení a různých obratů, který podle mě běžná populace nezná, že je to v podstatě nečitelný. Ale je dost možný, že se mýlím a jsem na tuhle knihu hloupá a je to moje chyba. Těžko říct.

Mileniálskej slang naprásklej akademickýma pojmama a sociálně-filosofickým diskurzem uprostřed kapitalistickýho globálního pekla. Versus trochu ezo a hodně eko levicově utopickej fraktálovej klídek v symbióze s matičkou Gaiou. Pokud tomuhle úvodu nerozumíte, tak to nepochopíte. (Chtěla jsem napsat: tak to nečtěte. Ale to je mi proti srsti, protože to je právě to, o co by se měli lidi dneska aspoň trochu zajímat.) Jestli mi z toho příběhu něco čiší, tak je to hlavně nepochopení. Možná částečně i moje, ale to je v pořádku. Především ale nepochopení v různých podobách zažívají, prožívají a přežívají postavy knihy. V časovém rozmezí sta let tu pak proti sobě stojí obrovské nepochopení. A nakonec to vlastně možná není vztah kontra, je to spíš vztah kauzality a vývoje. Nicméně stále je tu hlavně to nepochopení a snaha se s ním nějak vypořádat. Stojí tu tedy vedle sebe dvě vzájemně nepochopené dějové linie, dvě základní myšlenky: První je myšlenka, že když chci změnit svět, musím začít u sebe a svého blízkého okolí. Musím změnit perspektivu toho, jak vnímám svět (dokonce až tak, že si pro něj vymyslím zcela nový pojem). Musím totiž změnit v prvé řadě SVŮJ svět, to, na co se zmůžu. A tohle stojí proti myšlence, že ve velkým zlým globáčským světě řítícím se do pekel nezmůžu jako jedinec vůbec nic. Že ačkoliv dělám, co můžu, tak to stejně nestačí, protože vždycky tu bude nějakej oligarcha nebo klidně i „obyčejnej“ českej boomer Janek nebo Kuba, kterej nic z toho nedělá a ani nechápe a ohání se nějakýma patriarchálníma výmyslama. Jedna dějová linie z naší současnosti tedy líčí vztek a bezmoc klimatického žalu. A nejen klimatického. Vyjadřuje se v podstatě ke všem současným globálním, ale i místním porevolučním problémům, které vzájemně prorůstají. Je to takový mišmaš, změť myšlenek a pocitů z dnešního světa. Klimatická změna, feminismus, migrace, nerovnosti a postkolonialismus, střet generací a mnoho dalšího. Druhá linie pak řeší důsledky o sto let později. Zdánlivě překonaná traumata, se kterými se každý vyrovnává po svém. Zdánlivě utopický postapokalyptický svět, protože podle Fanny v apokalypse už žijeme a Naďa má zase zprvu pocit, že globáč už je překonaný. Kniha nakonec pokládá hlavně otázky. Spoustu otázek. Co je lepší? Žít si sám spokojeně to, na co stačím, a přivírat oči před problémy, které se mě netýkají? Před problémy celého velkého světa? Nebo se vždy a za všech okolností snažit být solidární, vzbuzovat v sobě soucit, zajímat se o problémy za hranicí našeho malého osvětí? Netýkají se nás ale nakonec všechny problémy, i když jsou X tisíc kilometrů a X milionů dolarů daleko? Jenže nezbláznili bychom se z nich, kdybychom je měli všechny vnímat a řešit? Převažují výhody globalizace nad jejími nevýhodami, nebo je to jen něco, co sami sobě nalháváme? Otázky, samé otázky. A odpovědět si musí každý sám. „Fraktalizovanej svět se žije zevnitř - ze žeber - neprší z nebe. Nejde jím šlehat jako bleskama.“ „My lidi jsme stejně divní tvorové. Dávno zapomenutý slova a můry si dál neseme v tkáních a naše podvědomí má výbornou paměť.“