Dekonstrukce lásky

Bohužel velké zklamání... pseudointelektuální, plné klišé. Styl psaní, který chce působit jako hluboký, ale vyznívá zcela banálně. Těšila jsem se, ale je to slabé, je mi líto.

Příběh sleduje Terezu, která byla postupně pohlcována svým snem.  Když její knižní debut dosáhne nečekaného úspěchu, začíná zjišťovat, co všechno její sen obnáší a kam až je ochotna zajít, aby mohla dál psát.  Tereza nechtěla psát, ona musela. Její sen jí postupně ničil a nakonec se stal důležitější než ona sama.  Autor krásně vystihuje, jak zničující může být posedlost a jak snadno člověk přestane rozlišovat mezi tím, kým je, a tím, čeho chce dosáhnout. Významnou roli v Terezině životě hraje také Tomáš. V první chvíli mi přišel arogantní, ale po nahlédnutí do minulosti jsem ho pochopila o něco více. Neuměl být sám sebou. Poté, co se nedostal na vysokou školu, rozhodl se změnit svůj život. Odjezd do Irska pro něj představoval šanci začít znovu. Jenže člověk před sebou samým neuteče.  Vztah Terezy a Tomáše nelze označovat za fungující. Byli spolu, ale vlastně byli jen společně osamělí. Tereza se postupně hroutila pod tíhou vlastních ambicí a Tomáš si ničeho nevšiml Emoce v knize byly syrové právě proto, že se s nimi setkáváme i v běžném životě. Pochybnosti o sobě samých, zamilovanost, bolest nebo touha po něčem víc. Zpočátku jsem zápasila se stylem vypravování, nejsem fanda autorského vyprávění, ale k této knize to sedělo a rychle jsem si zvykla. Ocenila jsem několik referencí na klasickou literaturu. Autor dokázal vtáhnout do děje. Někdy jsem měla pocit, že se po Praze procházím s Terezou.  Ze samotného konce jsem měla smíšené pocity. Měla jsem pocit, jako by autor vysvětloval, jak celý příběh zamýšlel. Osobně si myslím, že to nebylo nutné. Dekonstrukce lásky je připomínka, jak snadno se může sen, láska nebo touha stát posedlostí.