Giovanniho pokoj

Z dnešního pohledu už to působí trochu staromódně, protože prakticky všechny problémy, které hlavní hrdina má, spočívá v tom, že se odmítá vyrovnat s tím, že je gay. Ale naopak postava Giovanniho je i dnes fascinující tím, jak je autentická a nestydí se být tím, kým je. Styl je trochu těžší, ale atmosféra Paříže skvělá, trošku mi to připomnělo Pohyblivý svátek od Hemingwaye.

Kniha ohledávající vlastní srdce, kde děj není vnějškový, událostní, nýbrž vnitřní, subjektivní. Každá postava zápasí svůj životní zápas o nalezení lásky. Jacques a Guillaum sahají po vnější kráse a snaží se z ní načerpat energii pro zvládnutí svého stárnutí. Hella hledá muže, s nímž by mohla žít a mít děti, ale tuší, že tak jednoduché to nebude (odchod do Španělska). A pak jsou zde siamská dvojčata David a Giovanni, která vyjadřují asi nejvíc z autorových pocitů. Jejich hlavní emocí je strach. David se bojí být tím, kým je, tedy gayem. Tento strach Giovanni už překonal; Giovanni se bojí vůbec být. Oba tápavě naleznou jeden druhého a vzájemně se podpírají, přičemž nezralejší David (neschopnost pracovat, neujasněnost vlastní orientace, zákeřnost - viz jeho první vztah se spolužákem) vnáší do vztahu nejistotu a neodpovědnost za toho, koho k sobě připoutal. Giovanni Davida skvěle charakterizuje v závěrečném rozhovoru. Kniha je jakýsi emocionální thriller, na který svou intenzitou navazuje pozdější Jiná země.