Fitko

Tak to bylo pozoruhodné moderní čtení - detailní popisy prostředí fitka a nic moc o hrdince. Konec mi připadal, že je z úplně jiné knihy.

Hlavní hrdinka je zvyklá žít na výkon. Když už něco dělá, tak naplno. Dát do toho všechno. Být nejlepší. A hlavně nezůstat pozadu. Jenže pak o svou práci přijde a potřebuje začít někde jinde. Dostane se do fitka, kde musí předstírat, že je fitness nadšenec, a dokonce i matka. A právě tady se příběh začne pomalu měnit. Zpočátku na ni fitko působí směšně. Lesklá zrcadla, dokonale vypracovaná těla, proteinové nápoje, svaly, disciplína a lidé, kteří se neustále snaží být lepší verzí sebe sama. Jenže pak i ona začne cvičit. A pomalu se hrdinka vrací k tomu, co zná. Znovu má cíl. Znovu může něco dokázat. Znovu může podat výkon. Jen tentokrát nejde o kariéru a tabulky v korporátu, ale o vlastní tělo. A hranice mezi zdravou motivací a posedlostí se začíná pomalu stírat. Na knize mě bavilo právě tohle přehánění, které je zároveň až nepříjemně snadno uvěřitelné. Neustálé sebezdokonalování, honba za výkonem, dokonalým tělem a pocitem, že pořád ještě nejsme dost dobří. Co začíná jako cesta ze dna, se může velmi snadno změnit v další způsob, jak sám sebe ničit. Fitko jsem četla jako nadsázku o světě, ve kterém už nestačí jen žít. Musíte na sobě pořád pracovat. V práci, ve vztazích, na svém těle. A když na chvíli přestanete podávat výkon, máte pocit, že prohráváte. Však to znáte jen deset minut cvičte dýchání. Jen deset minut denně pro pevnější obličej. Jen deset minut denně cviků pro hezčí zadek. Jen deset minut denně učení anglicky. Jen …. A právě proto mi kniha přišla mnohem méně o fitness, než se podle názvu může zdát. Je spíš o tom, jak snadno se z touhy být lepší může stát další způsob, jak na sebe tlačit.