Domov zlatem spravený

Kniha, která byla jemná, melancholická a strašně uklidňující Můj první pocit z knihy Tohle je přesně ten typ japonské knihy, který mám hrozně ráda. Žádná velká akce nebo dramatické zvraty. Spíš atmosféra, emoce, rodinné vztahy a takový ten klidný pocit, kdy si chcete zalézt pod deku s čajem Kincugi a myšlenka knihy Hrozně mě bavilo téma kincugi. To, že v Japonsku opravují rozbité věci zlatem místo toho, aby je vyhodili. A vlastně mi to přišlo strašně krásné i jako myšlenka do života. Že praskliny nemusíme schovávat Atmosféra, kterou jsem si zamilovala Celou dobu jsem měla pocit, jako bych seděla někde v malé japonské dílně a poslouchala vyprávění o rodině, minulosti a starých vzpomínkách Strašně jsem si oblíbila vztah Mao a její babičky Čie. A taky všechny ty detaily kolem tradičních japonských řemesel. Tohle v knihách úplně miluju Proč ve mně kniha zůstala Líbilo se mi i to, jak klidně a jemně byla kniha napsaná. Některé části byly melancholické, některé strašně cozy a několikrát jsem měla úplně chuť sbalit kufry a odletět do Japonska A ta atmosféra ve mně zůstala ještě dlouho po dočtení. Doporučení a hodnocení Pokud máte rádi knihy jako: Dokud je káva teplá Kočka, která zachraňovala knihy nebo obecně japonské healing romány tak si myslím, že by vás Domov zlatem spravený mohl hodně bavit Četli jste někdy nějaký japonský healing román? Děkuji KD za poskytnutí knihy k recenzi Najdete mě na: IG: @terischmetti https://www.instagram.com/terischmetti?igsh=MXkwYmNmNjVrN3RjMw%3D%3D&utm_source=qr TikTok: @terischmetti https://www.tiktok.com/@terischmetti?_r=1&_t=ZN-96bR3yVQ14w

Básnířka a spisovatelka se narodila v Tokiu. Po absolvování univerzity pracovala v nakladatelství zaměřeném na odborné a vědecké publikace a později působila jako výzkumná asistentka na vysoké škole. Právě tehdy začala psát své první prózy, za které byla několikrát oceněna. Autorka ve svých knihách přináší vřelý, lidský příběh a zároveň čtenářům připomíná historii, poezii a řemeslné krásy japonských měst. Kniha je rozdělena do 4 kapitol. Kniha se dotýká témat ztráty, napravování lidských vztahů a síly dobrých gest. Středoškolačka MAO žije se svou babičkou ČIE (83 let), která se věnuje tradiční japonské technice kincugi, kdy lepením za pomocí zlatého prachu zachraňuje – a vylepšuje – rozbité nádoby. Mao žije v domě se svou babičkou a mamkou, která pracuje v hotelu a má hodně práce. Její mamka chtěla v minulosti studovat vysokou školu, ale bohužel její táta si to nepřál a tvrdil, že příliš vzdělaná žena si nenajde manžela. Mao často přemýšlí nad tím, co bude dělat po studiu na střední škole. Uvažuje o vysoké škole a zvažuje humanitní obor. Má ráda japonštinu a přírodní vědy, ale nejde ji moc angličtina. Její máma ji domlouvá, aby se pokusila zlepšit v angličtině, protože je velmi důležitá. Mao se zajímá o techniku kincugi, a tak jednoho dne ji Čie zasvěcuje do této techniky a Mao si zkouší opravu vlastníma rukama pod dozorem její babičky. Mao má ráda svoji babičku a ráda si s ní povídá o různých věcech. Čie pochází z rodiny lakýrníka, což bylo v Japonsku vážené a ušlechtilé řemeslo, ale bohužel jako žena se mu nemohla věnovat. Jejím úkolem bylo vdát se a mít děti a starat se o rodinu. Čie má hodně práce, protože lidé vědí, že můžou k ní přijít a předat věci k opravě. V knize je detailně popsán postup opravy včetně uruši, což je přírodní lak, který se používá k lakování dřeva a keramiky. Přijde mi velmi zajímavé, že pokud je nějaká poškozená věc, tak se metodou kincugi dá opravit. Pro Japonce jsou tyto drobné věci hodně důležité, mají k nim citovou vazbu jako např. hrníčky, šálky talíře, misky aj. Vůbec jsem o této metodě nevěděl. U nás doma, pokud rozbijeme nějaký talíř, misku, dózu a jiné věci, tak střepy z těchto věcí vyhodíme do koše a dále se o to nezajímáme, i když nám je samozřejmě líto, že se tyto věci rozbily. Myslím si, že je správná myšlenka, že pokud lze opravit jakoukoliv věc, tak by se měla přednostně opravit a ne vyhazovat. Nemusí se to vztahovat jen na metodu kincugi, ale obecně na všechny věci včetně televizí, součástek do PC aj. Jednoho dne dojde k tomu, že Mao najde v babiččině šuplíku lakovanou jehlici do vlasů, která vyvolá u ní vzpomínky, které Čie zavedou do minulosti. Pro Čie je tato jehlice velmi důležitá, a když má nějaké trápení nebo je smutná, sáhne po této jehlici, která ji dává vnitřní sílu. Čie má svoje tajemství, které nikdy předtím nikomu neřekla, a možná nastal čas, aby se svěřila své vnučce, anebo své dceři. Čie je rozhodně silná žena, která v životě ustála hodně věcí, o kterých se dočtete v tomto románu. Jednoho dne Čie se svou vnučkou odjedou do rodného města, kde vyrůstala Čie. Popisy míst byly také velmi zajímavé. Lidé, které potkali, byli příjemní a ochotní (pan Taniguči, pan Kadžijama). Určitou část závěru bych si představoval jinak, ale z druhého pohledu je realistický. Tato kniha má rozhodně přesah. Dozvěděl jsem se hodně zajímavých a poučných informací o technice kincugi, laku uruši a škumpě, ze které se vyrábí uruši. Líbilo se mi, s jakým nadšením autorka popisovala tuto řemeslnou metodu a zájem o řemesla jako taková. Bylo to poučné a zajímavé. Kniha je vhodná pro všechny čtenáře, kteří mají rádi příběhy ze života a rádi se něco nového dozvědí o řemesle kincugi a všechno, co s tím souvisí. Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG. V závěru knihy se nachází EDIČNÍ POZNÁMKA. Kniha má pěkný přebal.