Roztříštění

Není tomu tak dlouho, co jsem četl knihu Krev je jenom voda Jany Micenkové, takže jsem se silně obával, že bych se v tomto případě mohl brodit podobným bahnem rodinných vztahů. A bohužel pro mě jsem se nemýlil. Magdalena (ať už se za tímto pseudonymem ukrývá kdokoli- nepochybně ale žena) píše skvěle. Okamžitě jsem se začetl a dalo by se říct, že už jsem se od textu neodtrhl (s nutnou přestávkou na spaní ovšem). Příběh se dělí (tříští?) na krátké úseky věnované jednotlivým členům zrůdného konstruktu, který se mi příčí nazývat rodinou, a já jsem se začal velmi rychle topit v kalu depresivního hnusu. Mám neodbytný pocit hraničící s jistotou, že existence některých lidí připomíná zhoubný nádor; oni si jen tak bují, rostou a zamořují své okolí metastázami, které se uchytí v jejich nejbližších, a těm pak změní životy v něco, co by se dalo nazvat peklem na Zemi. Zaujalo mě, že takzvaná hlava rodiny u Magdaleny i Jany Micenkové postrádá cokoli, co by mohlo připomínat páteř, a mně tihle "muži" vadí ještě víc než zmíněný zhoubný nádor, protože mu svým chováním pomáhají v růstu. Fuj, bylo to krajně nepříjemné čtení, které jeho autorka napsala takovým způsobem, že jsem ho téměř nedokázal odložit. Pokud mám po přečtení knihy pocit, že si musím okamžitě vypláchnout ústa, abych se zbavil nepříjemné pachuti na patře, je mi jasné, že v hodnocení pod pět pěticípých jít prostě nemohu. Jednoznačně doporučuji s varováním směrem ke slabším povahám. P. S. Vhodnější název bych pro tento svazek opravdu nedokázal najít.

Z každého slova je cítiť smútok a beznádej. Je jedno, či sa jedná o príbehovú linku v minulosti, v detstve, v rodine, alebo v súčasnosti, kedy sa každý snaží prežiť po svojom. Najviac zarazí, ako je to skutočné, niekedy na prvý pohľad až banálne jednoduché. Drobné zlá sa skladajú a hromadia na seba až je výsledkom tragédia a je jedno, či krvavá, alebo nie. Skutočné zlo nie je to so skrivenou tvárou, so sekerou v ruke a pobehujúce po lese. Skutočné zlo je to drobné čosi, čo častokrát nevidíme, alebo prehliadame a potom sa nechápavo pozeráme, veď všetko bolo v najlepšom poriadku.