Stříbrné přízraky

víc než horor kniha funguje spíš jako pocta klasickým hororům, těm černobílým, bizarním, které dnes působí poněkud úsměvně, ale stále mají své kouzlo. i tady má příběh nostalgickou retro atmosféru nejen devadesátek, a víc než byste se báli přízraků, bojíte se o své nejednoznačné hrdiny, které jste si ale stihli oblíbit.

Který horor podle vás je ten nejvíc nechvalně proslulý? Film Za žlutými dveřmi? Slyšeli jste o něm? Znáte ho? Jde o film, který kdysi zmizel. Německý okultismus. Magický exorcismus. Film, který nikdy nebyl uveden do kin. Vegvisér. Filmy s dusičnanem stříbrným. Jedná se o beletristickou literaturu z filmové branže. Výtah mexických filmů, španělská filmotéka. Horor, okultismus, magie, kouzla. Námět je velmi zajímavý, ale kniha je napsána mdle jako kdyby autorka chtíc psát horor neměla pro horor smysl, intuici. Něco se jí nedaří. Chybí tomu napětí, smysl pro horor a pro strach, pro akce, tempo, gradaci, pro hloubku, porozumění tomu, co má horor přinést, v čem horor tkví, že to musí být černé, noire, mrazivé, creepy, neodvratné, musí to přinášet psychologický tlak, pocit ohrožení, izolaci, musí to být hluboké a konečné, a že to má původ v temnotě za hranicemi života, na druhé straně. Autorka nezvládá v hororu psychologismus. Ten v knize opravdu chybí. Chybí práce se zvýrazněním toho, co není běžné, protože autorka hororové prvky dusí, ta je nevyzvedává. Je to obšírné, ale horor chce hloubku, chce do duše čtenáře přinést strach. Autorka jako kdyby chtěla horor, ale přitom píše NEhororovým stylem. Body připisuji pouze za jakýsi vstup do světa mexického filmu a španělskou filmotéku.