Révi a Město snů

Další skvělá kniha od Veroniky Hurdové, která mě bavila nejen příběhem, ale i tím, kolik otázek ve mně vyvolala. Sterilní, bezpečné a dokonale kontrolované město, kde se lidé chovají podle pravidel a technologie řeší téměř všechno, na první pohled působí lákavě. Jenže kde končí bezpečí a začíná ztráta vlastní odpovědnosti a svobody? Některé kulisy z knihy mi připadají až děsivě reálné – umělé jídlo, samořídící auta nebo svět, ve kterém jsou zvířata, rostliny a skutečné potraviny vzácností. A přiznávám, že představa světa bez kávy a zvířat mě opravdu děsí. Zaujaly mě otázky, které příběh nenápadně pokládá čtenáři, například jakou cenu má lidský život nebo kam až může člověk zajít ve jménu ,,dokonale fungující společnosti". A jedna myšlenka mi v hlavě zůstane asi ještě dlouho: že se děti potřebují v určitém věku od rodičů odpoutat, aby mohly dospět. Jako rodič jsem si ji potřebovala přečíst. Révi a město snů je podle mě kniha pro děti i dospělé. Je napínavá, čtivá a zároveň nabízí spoustu témat k přemýšlení. Moc děkuji za krásný čtenářský zážitek!

Révi a Město snů pro mě bylo prvním skutečným setkáním s prózou Veroniky Hurdové a po dočtení mám pocit, že jsem se neseznámil jen s jedním příběhem, ale také s určitým způsobem uvažování o světě. Kniha začíná pozvolněji. Postupně objevujeme zákonitosti Města snů, Omnicloud, drony, Radu moudrých a společnost, která své obyvatele zbavila velké části nepohodlí i odpovědnosti. Tahle část mě bavila právě proto, že se svět odkrývá přirozeně společně s postavami. Veronika Hurdová navíc dokáže i futuristické prvky vysvětlit tak jednoduše, že jsem nikdy neměl pochybnost, co která věc znamená a jak funguje. Pak se příběh zlomí a začne se sypat jako lavina. U knihy o téměř čtyřech stech stranách jsem to ocenil – místo aby se začala vléct, nabere rychlost. Několikrát jsem si při čtení vzpomněl na Nekonečný příběh. Ne kvůli podobnosti děje, ale kvůli zvláštnímu pocitu, kdy přestanete být jen čtenářem a máte dojem, že jste uvnitř knihy. Město snů mě dokázalo vést natolik pevně, že jsem při četbě skoro neměl prostor pro vedlejší asociace. Prostě jsem byl tam. Samotné stavební kameny světa přitom nejsou vždy nové. Město, zeď a za ní Divočina jsou známé motivy. Jenže nejde o to vymyslet za každou cenu něco, co ještě nikdy nikdo nepoužil. Jde o způsob, jakým je příběh vyprávěn, a v tomhle mě kniha nezklamala. Čím déle jsem četl, tím víc mě také zajímalo, jak o světě přemýšlí sama Veronika Hurdová. Pohodlí a bezpečí tu stojí proti divokosti, intuici a svobodě. Kniha se ptá na manipulaci, moc, odpovědnost i na to, co se stane, když za člověka začne stále více rozhodovat systém. Některé otázky jsou položeny velmi přímo, místy až didakticky, včetně interaktivních úkolů pro čtenáře. Já jsem si na ně většinou odpověděl intuitivně a pokračoval dál. Kniha má být příběhem „od 10 do 100 let“. Jak ji bude číst desetileté dítě, nedokážu posoudit. Jako dospělého mě ale místy lákalo vidět, co by se stalo, kdyby Veronika Hurdová ještě výrazněji zpochybnila také vlastní východiska. Ne proto, že bych s knihou nesouhlasil. Spíš proto, že mě její způsob uvažování začal zajímat sám o sobě. Možná stojím jen o pár kroků blíž Omnicloudu než její hrdinové. Nejbližší mi nebyl Révi, ale Esmé. Její psychické i fyzické prožívání mi připadalo velmi dobře nacítěné. Celkově se mi líbily drobné vztahové pohyby mezi postavami. Veronika Hurdová je k sobě přibližuje křehce, bez potřeby všechno přehánět. Některé momenty mezi Esmé a Nicolasem ve mně dokonce vyvolaly nahlas pronesenou reakci, což se mi při čtení nestává často. Pozornější čtenář si samozřejmě všimne drobností. Mě několikrát vyrušily ilustrace. Samy o sobě jsou krásné, ale místy jsem měl pocit, že obrazová část vypráví trochu jinou verzi příběhu než text. Barvy očí postav ne vždy souhlasí s popisem, mění se některé proporce a občas mi neseděla ani podoba prostředí vůči konkrétní scéně. Na konci mě také trochu zarazil Selmin návrat do centra dění. Působil na mě téměř jako deus ex machina a její následný proslov jako potřeba ještě jednou výslovně pojmenovat významy, které už podle mě příběh předal. Zároveň ale chápu, že kniha počítá i s výrazně mladším čtenářem a některá sdělení proto formuluje přímo. Nemám ale jednu věc, o které bych mohl říct, že v Městě snů nefunguje. Jsou to spíš poznámky dospělé hlavy, která čte pozorně a občas začne zkoumat švy příběhu. Nejsou to výhrady srdce. Protože srdcem jsem četl víc než dobrou knihu. Nejsilnější je pro mě její živost, jakási vibrace, která z příběhu vychází. Schopnost vtáhnout čtenáře dovnitř. Napojení na intuitivní, skoro šamanské vnímání světa. A také naděje, že mladí lidé pořád mohou vytvářet skutečné vztahy mimo sítě, algoritmy a systémy. Pokud máte rádi současná témata v hávu fantastiky a příběhy, které vás bezpečně provedou vlastním světem i jeho nástrahami, Město snů rozhodně stojí za přečtení.