Kronika rodinného chaosu

Přečteno během pár hodin ... kniha je rozdělena na 4 části... relativně vtipné historky autora... skvělá oddychovka ...

Když si dnes otevřete internet, narazíte na politické hašteření, snůšku skandálů, několik lidských tragédií, na nichž se bulvár patřičně vyřádí - a vše završí celebrutální existence, u nichž, jak se zdá, jde především a výhradně o to mít toho na sobě podstatně méně než více. Občas se divím, že podle titulků ještě máme oči (ty mi podle mistrů pera mají vypadnout), případně jsme schopni přijímat potravu, protože padající brada už by způsobila obroušení dolní čelisti. Pak se objeví nenápadná, ovšem jen na první pohled, a vlastně přirozená Kronika. Jakkoli je dnes téměř povinné vystavovat své soukromí, autor knihy nám sice leccos ukáže, ale má vše takříkajíc pod palcem. O to víc nás vybízí: „Učiňte si svůj vlastní názor, pojďte polemizovat, vytýkat či schvalovat, ale především - vzpomínat“. Když se totiž začtete do krátkých „kapitolek“, dýchne na vás čas. Ten, který proběhl kolem nás a nedá se vrátit - leda ve vzpomínkách. Ačkoliv vás Jiří May nepřímo vyzývá k návratu do let dávno či méně minulých, nečiní tak pod nějakým nátlakem. Zmíní se, pronese vlastní zkušenost - a vám jako bájné kameny Stonehenge vystupující z mlhy britských ostrovů vyplují vaše vlastní příběhy. Ne vždy a u všeho a ne každému - a v tom je právě ono kouzlo, jak velký prostor lze obsáhnout. Autor neunavuje, nepodbízí se, dalo by se říci, že s jistým nadhledem a určitou ironií včetně vtipného humoru ze sebe sama, vypráví život svůj a své rodiny, ale aniž by se dopustil nějakých laciných klišé. Někomu bude jeho prvotina připadat mdlá, plytká, popřípadě nedovypointovaná, jiní se u ní budou smát a bez ostychu tak mohou činit i nahlas. Je to asi jako u legendárních Študáků a kantorů. Také ty někteří lidé považovali za blábol, zatímco jiní byli tak nadšeni, že si základ této útlé knížky vybrali pro film. Styl má každý svůj a snažit se ho nacpat do nějaké škatulky je nejen v tomto případě nesmysl. Cokoli něčemu přizpůsobovat setře onen jemný prášek originality a zábavy. Najednou zjistíte, že ač je tvůrce ,ajťák‘, není jeho svět rozhodně digitální, ale víc už prozrazovat není potřeba. Kdo se chce pobavit, toho může knížka velmi spolehlivě doprovázet, ostatně podtitul Blog do kapsy je vysloveně nápovědou. To je ostatně moje osobní poznámka na závěr - kdo ji bude mít nablízku, litovat rozhodně nebude.