Rozum a cit při interpretaci práva

To je alespoň čteníčko! Konečně jsem se po čase u čtení opravdu a upřímně bavil, za což jsem autorce náležitě vděčný. Autorka do českého prostředí přináší svěží vítr. Je plně přimknutá k analytické filosofii a do své práce se vůbec nebojí zapojit otázky empirických věd. To prvé ještě občas vidíme (jakkoliv výjimečně a takřka výhradně od přímých fakultních kolegů autorčiných), to druhé takřka vůbec. Pokud jde o analytickou filosofii, věnuje se jí zde mj. docent Sobek. Jeho dílo je však (a já ho miluji, rozumějte), poněkud chaotické, rozhodně není precizní ukázkou systematičnosti. Žádný jiný autor se nesoustředí primárně na analytickou filosofii (nebo alespoň její linku sledovanou Tvrdíkovou). Komparovatelným textem je tak snad jen Právní interpretace - mezi vysvětlováním a rozuměním od Žák Krzyžankové. O takovou komparaci by však právě Žák Krzyžanková patrně nestála. Text Tvrdíkové je nesrovnatelně lepší, dílo je mnohem kompaktnější a ucelenější, s jasnou myšlenkou, která je nadto opravdu inovativní (pro naše prostředí) a s očividně mnohem hlubším vhledem do problematiky analytických filosofů (ostatně hrůza vzpomenout co Žák Krzyžanková provedla Wittgensteinovi). Hlavním těžištěm knihy je Wittgenstein, Brandom, Sellars, což je samo o sobě sympatické, záběr autorčin je však ještě širší a zajímavější. Konečně tu máme některé kognitivní vědce a jejich teze, kterými autorka obhajuje význam intuic v právu. Dostává se tu tedy i k právnímu realismu (zde ovšem poněkud více stroze, nežli bych sám ocenil). S jejím závěrem přitom těžko polemizovat. Osobně bych snad zdůraznil některá další kognitivní zkreslení, která jsou dobrými důvody pro jistou obavu z nepopiratelně významné pozice citu v intepretaci práva. Jakkoliv totiž souhlasím s autorkou pokud jde o popis významu intuic, osobně k tomuto významu chovám spíše nepřátelský postoj a soudím, že naším cílem by mělo být krotit vlastní intuice a cizelovat naše urychlené úsudky (což není v opozici k názoru autorky, jen se mi zdá, že tato teze není dostatečně zdůrazněna). Hodilo by se snad zmínit Frankfurtovy druho-řadé soudy, které se k tomuto tématu váží. Optimismus autorčin snad zavdává podnět k dalšímu bádání, přeci se mi zdá v tom smyslu mírně nebezpečný, že by, v širším prostředí ne-akademiků, mohl působit rezignaci na racionalitu, respektive by mohl sloužit jako obhajoba takové rezignace. Celkově se s autorkou velice shoduji na výsledcích i na tématu, jakkoliv já mám ve zvyku chápat jej prostřednictvím Habermase. Jsem strašně rád, že jej Tvrdíková pojímá tímto způsobem a že tak nabízí tuzemskému prostředí další cesty úvah. Nadto, kniha je precizně napsaná. Autorka je obdařena schopností jednoduchých, srozumitelných, svižných a obecně strašně čtenářsky přívětivých formulací, čtení tedy odsýpá. Prostě je to skvělá volba