Krvestrážce

Po přečtení anotace jsem se opravdu těšila na napínavé boje v aréně a syrovou atmosféru gladiátorského světa. A musím říct, že právě kapitoly z arény byly tím nejlepším z celé knihy, protože měly spád, emoce, dokázaly mě vtáhnout a nutily číst dál. Bohužel to samé nemůžu říct o zbytku děje. Například rodinné vztahy mezi postavami byly značně nepřehledné. Až do konce jsem si nebyla jistá, kdo je s kým (a jak) spřízněný. Autorka to podle mě zbytečně komplikovala a bylo to tam dost na sílu. Děj mimo arénu se táhl. Spousta pasáží byla zdlouhavá, bez jasného směru. Často jsem měla pocit, že se postavy jen přesouvají z místa na místo bez většího smyslu nebo důsledků pro hlavní zápletku. Co se týče romantické linky, ta mě bohužel úplně minula. Mezi hlavními hrdiny jsem necítila žádné napětí, žádnou jiskru, jejich vztah působil spíš jako nutné klišé, které tam bylo „protože se to v romantasy čeká“.

Uh, tohle bylo něco. Začátek vypadal slibně, souboje v aréně byly napínavé i pošťuchování Maeve s Leithem bylo zpočátku docela milé a vtipné. Jenže pak se něco pokazilo, jako kdyby příběh začal psát někdo jiný. Všechno to přestalo dávat smysl. Neseděly k sobě charaktery postav a jejich chování, jako by se autorka snažila nacpat 3 své oblíbené postavy do jedné. Některé situace byly úplně mimo jakýkoliv kontext. Dialogy mě místy ničily, až jsem se bála, že mi obočí zmizí ve vlasech na trvalo a uvažovala jsem, že knížku odložím. Tempo příběhu bylo nevyrovnané, chvíli nuda a pak zvrat za zvratem až se v tom člověk ztrácel. Překlad tomu taky nepomohl (možná ani nemohl), některé slovní obraty a věty jsem četla několikrát a do teď nevím, co tím chtěl básník říct. Například: „Ugeen je tak slabý, že by nedovedl červy k rybě,” poznamená Leith. Hmm, tak jo. Přes tohle všechno ten nejširší kontext příběhu a světa nějakým zázrakem fungoval. A knížka je docela uspokojivě ukončená, takže není nutné číst další díl. Díky za to.