42 Dělej co tě baví !

Pár slov o modré knížce s Tukanem Meomáry běžně nečtu (vystačím si s beletrií), ale když už si nějakou životopisnou knihu psanou samotným hrdinou pořídím a přečtu, musí to být buď člověk, jehož tvorba mě zajímá a dotyčný ty své memoáry musí napsat trošku s nadhledem. Možná proto, jsem za svůj dosavadní život přečetl jen knihy Tak to bylo, tak to je, Jmenuju se Ozzy, a Co dělá tenhle knoflík? Vloni na CrweConu k meomárům Ozzyho, Bruce Dickinsona a Lou Fanánka Hagena přibyly memoáry člověka, který pokud vím, není ani Angličan a dokonce nemá ani vlastní kapelu, natož pak protetickou nohu. Tím dotyčným je Mikoláš Tuček. Ačkoli nejsem pravidelným čtenářem Score, svého času jsem si ho občas koupil a nahráno taky něco málo mám. Takže pro mě Mikolášovo jméno nebylo úplně cizí. Přesto jsem trochu váhal, jestli si jeho vzpomínkovou knihu pořídit. Přeci jen nemám nahráno tolik, abych dokázal ocenit knihu o počítačových hrách. Takže to bylo spíš o tom, že jsem pochyboval o sobě a ne o tom že by Tukanova modrá knížka nebyla zábavná. Letos jsem si ji v rámci splácení dluhů mé přetékající domácí knihovně naordinoval jako četbu před spaním a udělal jsem dobře. Mikoláš má nejen, neskutečný záběr a to nejen profesní, ale i z oblastí literatury, komiksu a vůbec popkultury. Navíc píše vtipně a nebere se moc vážně. A i když občas přeskakuje a jeho memoáry nejsou úplně lineárně pojaté, bylo zábavné a ve finále často i poučné si je přečíst. Na knize a Mikolášovi především si cením toho, že je férový a rovný chlap a tak i ve své knize přistupuje ke všemu. Je jedno, jestli jde o práci, rodinou historii, nebo cokoli jiného. A tak i když nemá protetickou nohu, není Angličan a nemá kapelu, jsem rád, že jsem si jeho modrou knížku nejen koupil, ale i přečetl. A díky za Deus Ex Human Revolution a Planescape Torment samozřejmě.

Na memoáry úplně nejsem, ale když Vám je sepíše člověk, který si prošel našim/Vašim/jejich ne dětstvím, nemám problém knihu přečíst za víkend. Ne-li méně. Mikoláš Tuček je pro mě pojem. Celej život dělal, co ho baví a dostal se tam, kde je dnes. A číst jeho zážitky z herního, televizního nebo fotbalového světa je balzám na moji duši. Nejen proto, že má těmi zážitky co říct, ale především i proto, že v mnohých ohledech kopíruje moje koníčky a nemám tak problém se s ním často myšlenkově sejít. Když vypráví historky z mládí, které ho otesali do dnešní podoby, kolikrát jsem si říkal, jaké měl štěstí, že v Praze žil. Ona právě Praha ho vpravila do kulturního světa, o kterém tu píše a kolikrát jsem mu tu Prahu hrozně záviděl. Lidí je všude rázem jak sraček a není problém si najít parťáka na průsery, který ten život tak nějak bude mít nastavenej podobně jako ty. Hrozně rád jsem se s ním vracel do minulosti. Připomněl mi svými myšlenkami dobu, kdy jsem se nekonečně smál nad ovečkou z Volejte šéfredaktorovi, nebo když jsme s kluky po škole přilítli k nám a do noci na jednom počítači mastili největší mapu z Heroesů 3 proti sobě. A k tomu všemu jsem se dozvěděl něco z kuloárů, které mě zajímají, což vnímám jako největší bonus celé této knihy. Pro každého to ale nebude. Je třeba mít alespoň minimální znalosti o projektech, kde Mikoláš nějak participoval. Takže pokud Vám nic neříká časopis Score, pořad Game Page, Re-Play, Applikace nebo série sólo projektů jako jsou Football Fanatic´s nebo B-Late Night Show, popřípadě je pro vás hraní her postrach dětských nebohých duší, které do té doby nepoznaly násilí a zároveň Vás nezajímá popkultura a Comic-Con je jen pro máničky doby, tak na tuhle knihu ani nekoukejte. Ono to totiž všechno může být tak trošku jinak a Váš mozek by to nemusel ustát.