Návrat do knihkupectví Morisaki

,,Když je člověku smutno, neměl by se přemáhat, ale vybrečet se. K tomu taky slzy jsou. Abyste se vy, co tady musíte zůstat a žít dál, mohli vybrečet. Nesnažte se proto před smutkem utéct, ale pořádně si pobrečte. Tak se přes to přenesete a budete moct jít dál. To je život.” Návrat do knihkupectví Morisaki... Už ten název zní tak příjemně, jako když se zachumláte do deky. Satoši Jagisawa nás opět zve do toho malého, útulného knihkupectví, kde je každému moc příjemně. Tentokrát sledujeme Takako, která se sem po nějaké době vrací. A je moc ráda, že tam pořád bydlí její teta Momoko, která je fakt živel a knihy miluje nadevše. Kniha je o tom, jak se Takako vrací do tohohle zvláštního místa a jak se s tetou Momoko zase sbližují. Obě prožívají různé věci, ale knihy jsou pořád kolem nich. Takako mi byla hned sympatická. Je taková nejistá, a to mi je blízké. Bylo hezké sledovat, jak se pomalu mění, když je zase v knihkupectví a kolem má strýčka a ty staré knížky. Stejně tak, jako se vrací do normálu vztah strýčka Satoru s tetou Momoko. Knihkupectví Morisaki je skoro jako postava samo o sobě. Není to jen obchod, ale místo, kde žijí příběhy a kde je klid. Představovala jsem si ty úzké uličky mezi regály a ten prach ve slunci. Autor to tak krásně popsal, že jsem skoro cítila tu vůni starých knih. Na knize je fajn, že se na první pohled zdá jako prostý příběh, ale když se zamyslíte, je to i o rodině, o tom, co má v životě smysl, a o tom, jak nám knihy můžou pomoct. A jak jít dál, když vám život udělí obrovskou ránu. Jagisawa nic nenutí, spíš vás nechá přemýšlet. Návrat do knihkupectví Morisaki je pro mě taková laskavost pro duši. Bylo s postavami v tomto prostředí moc hezky. Jestli hledáte knihu, u které se zahřejete a která vám připomene, že i obyčejné věci můžou být krásné, tak tohle je ono. Myslím, že si knihkupectví a jeho návštěvníky taky zamilujete.

Druhý díl se mi líbil víc než první, byl lépe napsaný a ne tak krkolomný.