Největší z Pierotů

Vynikající: jsem ráda, že jsem se k četbě Kožíkova debutu dostala až ve zralém věku, protože jsem mohla pořádně docenit záběr, kontext i význam díla. Byla jsem unešena i poděšena přirozeným popisem doby napoleonských válek, které zasáhly celou Evropu a nutily lidi živořit na místech více či méně zasažených samotnými boji (totální devastace), tahem vojsk (plundrování, znásilňování, loupežení), ale i následným hladem a bídou (zničená pole, nedostatek pracovníků po odvedených, zabitých, zmrzačených mužích). A když už to nešlo dál, museli se lidé sebrat a hledat místo k životu a obživu jinde. A to se přihodilo rodině "Dvořákově", do níž se v Kolíně narodil malý Kašpar. Otec rodiny, Francouz Debureau, byl sice jako voják příslušník Rakouského vojska, ale jako Francouz čím dál více trnem v oku místních, protože Napoleona svorně všichni ve střední Evropě nenáviděli. Takže učinil v podstatě nezvratné rozhodnutí vydat se s celou početnou rodinou směrem na Paříž. Využil svých kejklířských zkušeností a všechny děti vyučil provazochodectví, akrobacii i žonglérství, nicméně malý Kašpar se v celé rodině vymykal - akrobacie mu opravdu nešla a klaunství jen za cenu mnoha ran a bolesti. A navíc celé dětství na cestách Evropou za bezpečnějším a slibnějším živobytím byla obrovská zátěž - hlad, zima, bída, strach byly na denním pořádku. Samotný růst ve velkého mima v Paříži byl po odchodu od rodiny neméně obtížný, tristní a bolestivý. Jen velmi pomalu se dostal v malém komediantském divadle k rolím, které mu začaly vyhovovat, k Pierotovi v různých hrách. Ale nikdy neměl na růžích ustláno, byt ho oceňovali nejen běžní diváci, ale i kritika či věhlasní autoři té doby. Rval se o každý den, nechtěl opustit svůj sen cele se věnovat jinému uměleckému vyjadřování než slovem, pouhými gesty a grimasami, vedle nezbytné akrobacie. Autor důkladně popisoval ohavné neduhy té doby, od nemocí, zápachu, smrti, chudoby, hladu, v krásné Paříži, v kontrastu s téměř poetickým duchem samotného mima. Někdy mi připadalo, že se v knize trochu zračí ideologie vlády proletariátu. Autor jsem ale podezírala z velké části neprávem: nemohl se dát ovlivnit poválečným děním u nás, protože narychlo knihu dopsal těsně po Mnichovu, v době smutné předválečné. A napsal ji právě proto, aby národ povzbudil, že i v temných dobách útlaku jedinec leccos zmůže, a navíc Čech v cizí zemi. V autorově doslovu je ovšem zmínka, že v 50. letech se k románu vrátil, aby jej doplnil o nové skutečnosti, které se mu podařilo o hrdinovi zjistit, takže možná se tam maličko ta úlitba režimu asi dostala. Nehledě na to je to ale dílo výborné: čtivé, faktografické, dobrodružné, psychologické, romantické, prostě má vše potřebné pěkně poskládáno. Se zájmem jsem se podívala na heslo Debureau ve francouzské wikipedii, zda to nebyl jen "náš" mim, a opravdu je o něm psáno úctyhodně hodně a s velkým respektem, samozřejmě i připomínkou jeho českého původu po matce a rodiště v Novém Kolíně. Moc dalších výrazných jevištních umělců té doby se asi do encyklopedií nedostalo... "Když bylo v obecenstvu víc žen, lidé se smáli méně. To proto, vysvětloval si Kašpar, že ženy víc podléhají citovému vzrušení. Sám se také nesmál, když byl rozčílen, roztrpčen, když měl strach. Smějí se však chlapci v hospodách, když zasednou k lahvi vína. Ano, smysl pro veselí mají lidé tenkrát, když jsou klidní, bez vzrušení, bez rozechvění. v samotě se člověk směje zřídka. Proto musí divadlo lidem vytvořit dočasný domov, kde je jim dobře." "Domino je smutná hra. Vybíráš a stavíš k sobě malé rakvičky v nezměnitelném pořádku podle počtu ok, jako bys k sobě řadil chvíle života podle nezměnitelného řádu osudu. Pětka s pětkou, trojka s trojkou, tak jdou rakvičky vedle sebe jako připoutány. Nic se nevzepře, nic se nezmění. ... Nad jednotvárnou hrou poletují myšlenky. Proč nepřiložit najednou zcela jiný kámen, šestku na trojku, proč by se neměla hra obrátit docela jinam?" "Bez nejistoty není pravého umění. Kde není hledání, tam je jenom náhoda a ta jde spolu s drzostí a domýšlivostí. Ten, kdo o sobě určitě ví, že mnoho dovede - ten jistě není umělcem. Každý poctivý umělec musí mít chvíle, kdy se proklíná, kdy nenávidí svou slabost a když je zděšen, jak málo umí proti tomu, co by chtěl vytvořit."

Kniha, kterou jsem na gymplu doslova zhltla. Dnes už jsem tak nadšená nebyla, čímž nechci říct, že není dobrá. Jen se pro mě to kouzlo nějak vytratilo.