Tuto knihu bych definovala jako takovou sezónní pařížskou oddechovku. Hodnotila bych výše, kdyby tam autorka zakomponovala trochu více té pařížské atmosféry. A úplně se to nabízelo - květinářství, trhy, kavárny, promenády. Líbí se mi i srovnání s Amélií z Montmartru, kde to tam doopravdy vidím. Hlavní hrdinka Camille je taková současnější Amélie. Je to doopravdy nenáročné dílo, kde nečekejte žádné velké emoce, ale četba krásně plyne, to ano. Postavy jsou příjemné a uvěřitelné - obyčejní lidé, kteří se snaží žít své životy. Máme zde i trochu toho zdravého stalkingu a voyeurismu aneb jak pozorovat lidi a seznamovat se s nimi. Jde zde i taková lehká romantická linka, ale nedostane tolik prostoru. A teď k příběhu. Máme zde tři postavy Camille, Marguerite a Thomase. Camille je květinářka, která před svými rodiči předstírá, že studuje práva. Marguerite je přes osmdesát let stará paní, které umřela nejlepší kamarádka, a nyní ji obklopila samota. A Thomas, realitní makléř, který bude oběma dámám s jejich situací pomáhat. Sám ale nese těžké břemeno. Jsou tam i nějaké vedlejší postavy, ale toto je zdravé jádro. Poselství knihy bych viděla v tom, jak být spokojený s vlastním životem a dokázat ho docenit takového, jaký je. Možná i cesta za svými sny u Camille a Thomase a se smíření se s minulostí u Marguerite.

Musím se přiznat, že obálka téhle knihy mě zaujala na první pohled. A s ní i věta: „Někdy je snazší ponořit se do života druhých než žít ten svůj.“ Hned co mi kniha dorazila domů, všimla jsem si označení „pro milovníky filmu Amélie z Montmartru“. Tento film mám ráda a opětovně se k němu vracím, každopádně jsem byla trochu skeptická, jestli tomu opravdu tak bude. Kniha je pohodová, nikam nespěchá, donutí Vás číst pomalu a rozvážně. Já během pár stránek nasála celkovou atmosféru a chvilkami jsem v knize opravdu nacházela prvky společné s Amélií. Pokud hledáte pohodovou knihu, která je o hledání sebe sama, tak Vám „Všechny naše životy“ moc doporučuju. Já si u knihy krásně odpočinula a zapomněla na svět kolem sebe.