Přečteno za odpoledne a večer, tak mě to bavilo. Zbytečně jsem se bála, že to nebude tak dobré jako autorovy předešlé deníky. Je to dobré, protože opět poznávám jiný svět, jiné lidské příběhy a problémy, a k tomu veselo-smutný autorův způsob zapisování - no spíš smutný, ale plný zajímavých pravd a myšlenek. To mám ráda.

Od autora jsem četla před lety jeho první knížku zápisků Autismus & Chardonnay, v níž přibližuje svou práci asistenta u autistických dětí. Druhou knihu zápisků jsem nečetla, ale když jsem zjistila, že Selnerovi vyšla novela, byla jsem zvědavá, jaká bude. Na záložce se píše, že se nejedná o autorovy vlastní zážitky, nicméně ten, kdo trochu prozkoumá Selnerovy sociální sítě, asi dojde k názoru, že autobiografické jsou dost, navíc když se hlavní postava jmenuje Martin, stejně jako autor. Martinovi je krátce přes třicet a v životě se mu moc nedaří, seznámí se přes Instagram s Veronikou, s níž se během dalších měsíců střídavě rozchází a zase schází, v práci (pracuje jako asistent u autistických dětí) zažívá pocit vyhoření, a tak se ji rozhodne po dlouhých letech praxe opustit, byť neví, co bude v budoucnu dělat. Na Databázi knih jsem si přečetla velmi pochvalné komentáře, jak jde tahle próza na dřeň, jak autor přesně popisuje pocity své generace, mnoho čtenářů s ním velmi souznělo. Já tohle říct bohužel nemůžu, i když je to spíš asi můj osobní problém v tom, že jsem sama o generaci starší a že když je nějaká kniha krátká a psaná stručným, strohým stylem (tady oceňuju časté vypointování odstavců v humorně suché, až cynické konstatování), nemůžu se prostě s tou postavou příliš ztotožnit, proniknout do ní, potřebuju s ní strávit víc času, mít k dispozici víc popisu jejího vnitřního světa... Protože když tohle nemám, moc nedokážu pochopit, proč si Martin tolik oblíbil svého klienta Michala nebo proč Martinovi nejprve Veronika připadá trochu hloupá, proč spolu vůbec začali žít, proč je společný život štval a proč Martin nakonec tvrdí, že Veroniku i přesto miluje... Prostě tomu nerozumím, ale možná tomu nerozumí ani Martin a vytváří tak obraz své generace, která prostě neví, co vlastně cítí, co chce dělat, jak žít... * Jenže když je vám přes třicet a nemáte rodinu, můžete mít klidně sex nebo i rodinu bez lásky. A společnost to tak nějak toleruje, protože jste občany druhé kategorie. Svému okolí tvrdíte, že jste vybíraví, ale pravda je taková, že si nikdo nevybral vás. Hra na důstojnost. (str. 49) * "Nevím" je vlastně definice mé současné situace. A je mi v tom dobře. Dlouho jsem totiž věděl až moc. A to taky není dobře. (str. 163) * Hodnocení: 3,5 ⭐ z 5 ⭐