Ztraceny v Paříži

Kniha s průměrným hodnocením, navíc romantika, takže se mi do ní moc nechtělo. Když jsem po několika stránkách zjistila, že jedním z hlavních témat bude opět komplikovaný vztah matky s dcerou, měla jsem nutkání ji odložit. Ale neudělala jsem to a jsem ráda. Připravila bych se o jedno příjemné odpoledne s romantikou v Paříži, nenapadlo by mě, jak rychle se díky eurotunelu dá pendlovat mezi Londýnem a Paříží, nezjistila bych, že správný padouch v anglosaské literatuře mívá nejčastěji slovanské jméno, zkrátka ochudila bych se o spoustu milých drobností, které dohromady tvoří příjemnou romantiku. Pravda, vloudilo se několik tiskových chybiček, ale ani ty nejsou nijak výrazně rušivé, takže pro mě to byla příjemná oddychovka, kterou našim čtenářkám ráda doporučím. „Dáte někomu svoje srdce. Zcela se mu odevzdáte, tělem i duší. A pak, za tři roky nato, se vzbudíte v prázdné posteli a uvědomíte si, že ten někdo měl celou dobu otevřená zadní vrátka. To s vámi dokáže zatočit. Začnete věřit, že v životě není nic stálého, že lidé nejsou takoví, jakými se zdají být.“

Kniha mi moc nesedla. Na můj vkus moc sladké a všechno bylo moc dokonalé, až pohádkové. Pořád jsem čekala, kdy právní kancelář připraví ty dvě naivky o zděděný byt. Ale bylo to sladké až do konce. Mnoho nesrovnalostí. Kniha začíná tím, že v srpnu 1929 píše Ivy do deníčku, že si poprvé může dovolit napsat rodičům, že se jí daří dobře, abychom se později dozvěděli, že se v dubnu 1929 dozvěděla, že oba před rokem zemřeli.