Díkůvzdání

Tahle dystopie je do jisté míry originální; ano, výchozí situace je táž jako v Potomcích lidí, potažmo v Zemi prázdných domů, jak se původně jmenovala knižní předloha - zde však namísto patosu, akčnosti, velkých gest a zásadních sdělení dominuje obyčejnost, prostota a každodennost plus upřímná snaha Františka poradit si s rozpory, jež přináší jeho kněžský stav a ne úplně běžná potentnost, jakož i ne zcela zřetelné hranice mezi světem skutečným a virtuálním, světem magickým a pragmatickým, světem víry a politiky... Je to chytře vymyšlené, se sympatickým humorem a velmi dobrými dialogy. A taky zdlouhavé, nezáživné, tu a tam banální a s nedotaženými postavami, zejména ženskými.... Přiznávám, že četba chce zvláštní nastavení, které jsem tomu ne vždycky byla schopna dát, dost času a klid na soustředění - takže poslední třetinu jsem proletěla, abych věděla, jak to dopadne, bez ponoru... Na druhou stranu, možná se ke knize za čas vrátím, protože v sobě má něco přitažlivého, čemu bych ráda porozuměla - a napoprvé se mi to rozhodně nepovedlo.

Také doporučuji , velmi mě kniha bavila a také dala podnět k přemýšlení