Kapka kámen vyhloubí

Velmi mne zaujala obálka i celková grafika knihy. A obsah? Příběh neuvěřitelně silné ženy, matky, který vypráví sama prostým slohem ve svých denících z let 1955 -1973. Nemoc dítěte a starost o něj musí být pro mámu velkou bolestí v jakékoli době. Připočteme-li k tomu ještě dobu, kdy medicína tápala, byl nedostatek léků a společnost se vymezovala vůči jakékoli „jinakosti“ , sleduje člověk s obdivem, jak jediný člověk nese na bedrech tolik trápení. Jednou z hlavních Hlavní starostí paní Hany bylo, aby jí jejího psychicky nemocného syna neodebrali a neumístili do ústavu, což bylo v té době zcela běžné. Ačkoli nezná diagnózu (že se jedná o poruchu autistického spektra se dozvěděla až v synových 12 letech) ani to, jaký bude vývoj synovy psychiky statečně a neúnavně se pouští do synova vzdělávání – navzdory skeptickým lékařům a lhostejnému školství. Jako ta kapka vody, která neúnavně hloubí stopu v kameni. Příznačnější název by kniha nemohla mít. Neví, co vše bude Jiřík schopen se naučit, ale stále zkouší nové metody a cesty, jak syna naučit alespoň základním vědomostem. Bez podpory, bez znalostí, bez možnosti s kýmkoli se poradit… Stále začíná znova. Na jedné straně podpora rodičů na straně druhé mladší syn Vašík, který se také potýká s mnoha problémy s chováním (myslím, že dnes by to bylo dítko s diagnózou ADHD) a možná také s celkovou atmosférou v rodině. Co jsem trošku v příběhu postrádala, byl vztah s otcem dětí a jeho podíl na výchově. Mihne se jen sem tam v zápiscích, většinou pouze jako účastník nějakého rodinného výletu. Možná, že se paní Hana chtěla zaměřit jen na popis výchovy dětí, možná že rozepisovat toto téma by bylo příliš bolestné. Život celé rodiny byl jistě Jirkovou nemocí hodně poznamenán. Doporučuji všem – mámám nemocných dětí jako podporu a nám ostatním, abychom si více dokázali vážit prostých věcí – našich dětí a rodiny. To je totiž nejvíc .

Vynikající, nadčasové, dojemné. Paní Kulasová byla neobyčejná žena /ona by s tím zřejmě nesouhlasila, pro ni bylo to, co pro syna dělala, samozřejmé/. Dostalo mě to.