Musíme být statečné

S tématem opuštěných, bezprizorních dětí, jako by se v poslední době roztrhl pytel. A to nemířím pouze k mé poslední recenzi na knihu Jmenuji se Maryte, ale také ke spoustě novinek tohoto roku. Musíme být statečné je poměrně objemný román vhodný k přečtení po čas sychravých podzimních nečasů, i přestože jeho téma není kdovíjak veselé. Je to ale velmi lidsky podaný příběh, literárně velmi umně a poeticky napsaný, plný smutných, dojemných i veselých chvil, které zahřejí i rozlomí srdce. Elen Parrová, protagonistka románu Musíme být statečné, je žena, jíž v životě nebude dán jeden z nejkrásnějších a nejsilnějších citů, který může v průběhu života ženu potkat. Možná právě proto, nebo navzdory tomu, se zavázala starat se ve válkou zpustošené Velké Británii o sirotky a malé nemocné, které s sebou toto zvěrstvo přináší. Jednoho sychravého zimního dne roku 1940 při kontrole autobusu přivážejícího uprchlíky z vybombardovaného sousedního města narazí na malé bezprizorní děvčátko, k němuž se nikdo nehlásí. Mateřský pud prostoupí Elen jako blesk z čistého nebe a ona se odhodlá přijmout děvčátko za vlastní. Elen a Pamela prožívají svá soukromá zlatá léta. Splynou jako matka a dcera, jedna duše, jedno tělo. Zatímco ale malé naivní děvčátko přijímá, co mu osud v podobě soucitné a láskyplné náhradní matky nadělil, Elen ví, že je jen otázkou času, kdy se jejich cesty budou muset rozdělit. Britská autorka Frances Liardet vykouzlila z tuctového příběhu neobyčejně hezky a dojemně vykreslený román. Je zde velmi hojně využíváno časové rozlišení rovin, velmi barvité a bohaté vykreslování, literárně velmi zdařilý a čtivý styl psaní. Nebudu tvrdit, že Musíme být statečné není tuctový román – je to ale tuctový román, se kterým strávíte mnoho krásných odpolední, ponoříte se do světa strastí protagonistů příběhu a alespoň na chvíli zapomenete na všechny v tom vašem. Musíme být statečné je krásně a pečlivě vybarvená omalovánka, která ale nemá kdovíjak výjimečné či mimořádné obrysy. Je to zkrátka kouzelný román ozvláštněný nikdy nevyčerpatelným tématem druhé světové války a také mateřství. Odpůrci dnešních „tuctových hitů z druhé světové“ by jej mohli označit za fádní, ale rozhodně tomu tak není. Dominuje mu láska a mateřství, osud i jeho nástrahy, vtipné i dojemné situace. V případě, že neočekáváte příliš, jej mohu s klidným srdcem označit za opravdu velmi zdařilé čtení. Děkujeme společnosti Euromedia Group, a.s., za poskytnutí recenzního výtisku.

Píše se rok 1940 a Southampton se ocitá pod bombovým náletem německého letectva. Domy se bortí, lidé umírají. Přeživší přichází o všechno – o své domovy, o své nejbližší. Tahle doba není pro nikoho snadná. Všichni mají své problémy a výjimkou není ani mladá žena Ellen, která v autobusu zcela náhodou najde osamocenou malou holčičku jménem Pamela. Pamela je maličká holčička, které není ještě ani pět let. Jak se ocitla sama v autobuse? A kde má maminku? Přece ji nemůže nechat Ellen jen tak! Někdo se o to děvčátko přece musí postarat! A tak si Ellen bere malou Pamelu domů – do vesničky jménem Upton, kde jí poskytne spolu se svým mužem Selwynem nejen teplé jídlo a teplé oblečení, ale i svou náruč. Sžívání se s malým děvčetem není snadné, ale Ellen se do Pamely postupem času zamiluje. Přesto se pokouší najít rodinné blízké Pamely. Když však nikoho nenajdou, zůstává Pamela u Ellen i nadále. Láska se prohlubuje a prohlubuje. Pamela si zcela podmaní Ellenino srdce. Bohužel, jednoho dne se však objeví Pamelin otec. Pamela i Ellen se musí s těžkým srdcem rozloučit. Pro žádnou z nich to není snadné a každá trpí po svém. Obě se snaží být statečné, ale potřebují se navzájem. Jak se bude dál odvíjet život obou děvčat, to vám samozřejmě neprozradím. Tento příběh je více méně vyprávěn z pohledu Ellen. Máme tak možnost poznat Ellenino dětství, kdy se se prala s hladem i zimou. Kdy se prala s nemocí a odchodem vlastní maminky. Máme možnost poznat, jak se seznámila se svým manželem. A rovněž také možnost poznat, jak se její život odvíjí dál – po odchodu Pamely. Z pohledu Pamely je příběh vyprávěn až v poslední kapitole. Jak můžete vidět, příběh této knihy je naprosto skvělý. Vždyť koho by nedostaly osudy těchto dvou dívek? Po přečtení anotace jsem byla z knihy nadšená! Kniha nabízí natolik citlivé téma, že kdo by se na čtení netěšil? Kniha je rozdělena do několika částí. V každé části se dozvíme více o životě Ellen. Jednou nás kniha nechává v současnosti (v roce 1940), podruhé se dozvíme, jak Ellen vyrůstala a jindy se zase ocitneme v době, kdy je už Ellen stará žena, která pochovala svého manžela. Příběh nabízí mnoho a mnoho emotivních momentů ze života Ellen. Bohužel, nemám pocit, že čtenářům bylo dopřáno tyto emotivní momenty s Ellen prožít. Celý příběh na mne působil velmi chladně a věcně. Zkrátka a dobře – Ellen potkala Pamelu, pak spolu chvíli žily, pak Pamela odešla a hotovo. Přestože kniha má 429 stran, tak mi přišlo, že autorka Frances Liardet nedovedla uchopit toto citlivé téma za pačesy a přenést to na papír tak, že bychom knihu proplakali. Každé souvětí, které v knize bylo, mi přišlo chladné. Místa, která si zasloužila opravdu velmi citlivý popis, byla podaná krátce a věcně. Avšak místa, která nebyla pro děj příběhu nikterak podstatná, byla zase často hluchá a zbytečně roztažená. Při čtení jsem často pociťovala neúplnost. Neúplnost z toho, že mi přišly odstavce ustřiženy. V knize se nahodilo nějaké téma, ale další odstavec jako by na předchozí vůbec nereflektoval a byl o něčem jiném. Mnohdy se mi stávalo, že jsem při přímé řeči nevěděla, kdo ji vlastně vyslovuje. A kolikrát mi ani nedocházely myšlenkové pochody hlavních hrdinů. Jako by to byli typičtí Angličané, kteří se neumí bavit o citech. Myslím, že tenhle příběh si zasloužil mnohem, mnohem více citlivější zpracování. Takové, kdy skutečně budete plakat. Kdy budete děj hltat. Já jsem v knize neneašla ani jedno citlivé místo, kdy bych měla slzu v oku. Bohužel, musím zkritizovat i popis osob v knize. Ellen jsem sice jakž takž poznala, ale rozhodně jsem s ní nesympatizovala a rozhodně jsem neprožívala její osud. Pamela? Pamela si mé srdce taky nijak nezískala. Ellenin manžel Selwyn – ten mi přišel v příběhu snad i zbytečný, protože jeho role tam byla, dle mého, spíše okrajová, než podstatná. Vedlejších hrdinů měla kniha docela dost, řekla bych. Ale nebyli nijak důležití a vlastně jsem si ani jejich jména moc nepamatovala. Vzhledem ke stylu, jakým byla kniha napsána, jsem se přistihla, že jsem často přeskakovala odstavce, které mi přišly prostě hluché, zbytečné a dlouhé. Jediné, co se mne možná trošičku dotklo… snad jen na krátkou vteřinku, byly dopisy, které Ellen psala. Ale i ty mi přišly spíše chladné. Já osobně si představuji dopis plný citů jinak. Přestože se o knize nevyjadřuji příliš pozitivně, vím, že jsou lidé, kteří tvrdí, že druhou polovinu knihy proplakali. Já se k této skupině nepřidávám. Pro mně byla tato kniha zklamáním. Slibovala tak krásný příběh… a dala mi tak málo! Je mi to nesmírně líto, protože mám pocit, že to mohla být naprosto nezapomenutelná kniha. A jestli vám knihu doporučím? Určitě ano! Už jen proto, že chci znát váš názor. Je totiž dost dobře možné, že pro vás to bude ta správná kniha a chytne vás za srdce. Však to znáte – sto lidí, sto chutí…