Po osmi hodnoceních má kniha 58 %, z mého pohledu si zaslouží hodnocení vyšší. Pavel Šafr je takový Forrest Gump české novinařiny, byl u většiny zásadních věcí, které se v místním mediálním rybníku udály, v rozhovoru se většině z nich a svému pohledu na ně věnuje. Podstatné - a to podtrhuji - je, že se jim věnuje ze svého pohledu, už z formy knihy (rozhovoru) je zjevné, že bude značně subjektivní. Šafr vysvětluje rozhodnutí, která za roky strávené na vysokých pozicích učinil, a také je obhajuje. Zajímavý pro mě byl pohled Šafra na Václava Havla, rozhodně by se nedal označit za jeho sympatizanta. Popis ideových rozporů Havla hlavně s Emanuelem Mandlerem (což je člověk, o kterém jsem četl poprvé, ale jeho myšlenky a životní postoje mě Šafrovým prostřednictvím zaujaly) stran politických stran a jejich role v politickém životě je velmi zajímavý. Šafr se staví na stranu Mandlera a hájí princip stranictví jako jediný možný pro demokratický a liberální stát. Česká společnost v tomto ohledu prochází takovou zvlášní sinusoidou, v devadesátých letech odporem proti stranictví, následně příklonem k němu na začátku nultých let spolu s identifikací s charismatickými lídry, a opět odklonem po prasknutí kmotrovských korupčních kauz. Se Šafrem souhlasím v tom, že odklon od stranictví byl jedním z faktorů vzestupu Babiše, nicméně i Babišova partaj je dnes spíše (nedemokratickou, co se týče vnitřního uspořádání, leč pouze v důsledku autocenzury) politickou stranou než čímkoli jiným a v četných demonstracích na jaře roku 2019 se začalo volat po silnější občanské společnosti a důrazu na politickou činnost jednotlivců, nikoli stran. Zde se s Šafrem rozcházím; je sice pravda, že politické strany mají určitou autoregulační funkci vůči excesům svých výrazných tváří a že se v tomto ohledu jejich fungování zlepšuje (viz vyloučení Klause ml. z ODS), politická strana je ale snadno manipulovatelná a zneužitelná (černé duše v ČSSD, kult vůdce v SPD i ANO). Správná cesta bude asi zase někde uprostřed. S Šafrem nesouhlasím například ani v jeho pohledu na bulvár. Šafr jako bývalý šéfredaktor Blesku asi celkem logicky obhajuje funkci bulvárních médií ve společnosti. V tom, kde vidí jejich účel, se ale nemůžeme nikdy shodnout. Podle Šafra je bulvár něčím, co bojuje za obyčejné lidi, kteří si v bulváru dokáží najít někoho, kdo je na jejich straně. Navíc je to oddychové čtení a podává věci jaksi po lopatě. Potud možná. Ale že by bulvár za někoho bojoval? Z mého pohledu je jediný účel bulváru ukázat těm, kdo po tom baží, že známí i neznámí lidé na tom jsou hůř než čtenáři, kteří si mohou chrochtat blahem nad nevěrou/nemocí/problémy jiných lidí a zapomenout na své vlastní. Pokleslá a zavrženíhodná zábava, alespoň dle mého. S Šafrem nesouhlasím i v mnoha dalších věcech, ale neznamená to, že bych proto knihu hodnotil negativně. Naopak, Šafrovo (fundované) vysvětlování svého pohledu na věc pro mě bylo velmi přínosné a nad některými věcmi jsem se po přečtení rozhovoru déle zamýšlel. V rozhovoru mi nicméně chyběl pohled do budoucnosti médií - jak se budou proměňovat česká tištěná média, jaký vliv to bude mít na politiku a hlavně - jak se bude dál vyvíjet vztah médií, internetu a sociálních sítí? Bude internet přecházet na placený obsah? Jaká je role zpravodajských webů bez placeného obsahu? A jaký je jejich vliv? To jsou z mého pohledu otázky velmi palčivé a názor několikanásobného šéfredaktora významných tištěných médií působícího v branži už od revoluce by mě opravdu zajímal.

Zajímavý rozhovor s Pavlem Šafrem z doby, kdy se ještě snažil tvářit jako nezávislý a objektivní novinář, bohužel mu to do současné doby nevydrželo.