Některé postřehy jsou zajímavé a šikovně popsané, u některých silně pochybuji o jejich aplikovatelnosti. Bohužel řada myšlenek se stále dokola opakuje. Knížka je určitě zajímavá na přečtení a utřídění si myšlenek, ale vracet se k ní nebudu.

Kniha se věnuje problematice trestů, spolupráce, určování hranic,zachvátům vzteku, fyzickým trestům a dalším tématům. Už v první kapitole se čtenáři dostane spousta tipů a praktických rad, které jinde rozebírají celé knihy. Jednotlivé kapitly jsou krátké a stručné, přesto obsahují teoretické pozadí, praxi, příklady a osobní zkušenosti. Celkově popsaný přístup vychází z respektujícího rodičovství. Autorka se vymezuje proti odvádění pozornosti, posílání dětí "uklidnit se do pokoje". Nabízí možnost volby a využívá i mocenské hry. Myšlenky, které se mi líbí: - Dovolte dětem pokračovat ve sporu. Jen zabraňte ublížení si. - Můžeme ignorovat chování, ale nesmíme přitom ignorovat dítě. - Neberte si to osobně. - Jídlo nechte na dětech. Přestože kniha působí ze začátku svěže a svižně, od půlky se už v podstatě opakuje. Ocenila bych více relevantních zdrojů. Chvilkama to působí jako citace všech možných výroků od Magdy Gerber. Předpokládám, že se jedná o "návod" na děti 1-3 roky, přestože autorka nikde batola nedefinuje. Nelíbilo se mi, že podle ní je pro děti skoro nutná pravidelná denní rutina a nejlepší je zůstávat s dítětem hodně doma. Občas si také protiřečí v tom, kolik toho dítěti říct. Některé tipy na spolupráci nejsou v praxi proveditelné - při stříhání nehtů je vztekající se dítě nebezpečné samo sobě. Podobně popisování budoucích událostí mi přijde docela nereálné, když dítě nemá ten koncept času a neumí si novou situaci vůbec představit. Nesouhlasím s tím, že si dítě nemůže vyzkoušet důsledek nevhodného oblečení a také se mi nelíbí princip rychlého loučení a škatulkování některých emocí jako negativních. Pobavila mě rada "vyzařujte sebevědomí", která se prolíná celou knihou.