Až mi zítra budeš chybět

Sakryš, zase jeden detektiv, co víc smutní po ztraceném štěstí, než aby něco vyšetřoval. Tedy ne že by spisovatel Heine Bakkeid k tomu hlavní postavu nějak pobízel, raději ji nechává utápět v depresích, páchat sebevraždy či zavádět klystýr, než aby dovolil aktivnější zapojení do děje. Detektivní linie se tak hne kupředu jen dík náhodné spiritistické seanci, což samo o sobě dost vypovídá o hrdinových kriminalistických schopnostech. Ani jeho přespolní kolegové na tom nejsou lépe, jejich závěry vycházejí z jednoduché rovnice - cizinec rovná se zločinec, ergo zločin je dílem cizince. Já prostě tyhle prvoplánové konstrukty nemám rád, natruc ignorovat logické uvažování, jen proto, aby se ústřední postava dostala do konfliktu s představiteli zákona, třebaže ona sama zákon zastupuje. Ale abych jen nekritizoval, kdyby se román osekal o cirka dvě stě stran, mohla z toho být slušná krimi novela, protože minimálně všechny ty poznatky o vyslýchání jsou zajímavé, ačkoliv pro vlastní děj nemají smysl.

Tak to tedy byla docela jízda. Skoro bych řekla psychedelická.Velmi lezavé, velmi severské, velmi depresivní a chytře napsané. Hutné popisy krajiny, vizí, duchů,stavů a mrtvol. Hlavní postava citlivě vykreslená troska, která chytí za srdce svým příběhem ,udiví svými vědomostmi a silou. Pachatel se nabízel prakticky od chvíle, kdy se objevil na scéně, ale chyběl mi motiv, na ten jsem si musela počkat až na závěr. Snad jediné, co mě štvalo, ale zato mě to štvalo fakt hodně, byly pro mě nepochopitelné pasáže v angličtině. Bylo jich moc a nepřispívaly ničemu. Možná přidaly příběhu pár stránek. Anglicky sice umím, ale nemám pocit, že by mě to v tomto případě nějak obohatilo.