Velmi jemná slovo-kresba, jako obrazy ptáků na nebi. Přitom je to civilní, některé věci jsou tak říkajíc "ze sídláku". Líbila se mi ta symbióza lyrických spirituálních reflexí a určité snad až Jirousovské přímočarosti a údernosti. Doporučuji.

Obsahuje-li Tučkova kniha nějakých pět opravdu dobrých básní, je to dost na to, aby mohla být brána jako dobrá sbírka? Je to málo? Asi pak dost záleží na té mase (lze-li to takto ošklivě materiálně prohlásit o verších) kolem. A tam je to spíše nadprůměr, alespoň dle mého gusta. Tuček zpravidla vychází z imprese, postřehu a snaží se ji přetavit v hlubší poznatek (v tom nejširším slova smyslu). Občas při tom využije pointu, občas se obejde bez ní. Na tom by ještě nebylo nic až tak originálního, ale ve valné většině případů mu to vcelku funguje (a to už u našich básníků tak běžné není): Odrazy světel z ulice na stropech babiččiných pokojů ujišťovaly nás, že můžem v klidu usnout vždyť za stěnou jsou naši Které z aut olíznuvších zeď ten pocit odvezlo po silnici z kočičích hlav? Ještě víc mě však oslovuje ryzeji reflexivnější poloha, kterou (ve zdařilé, vybroušené podobě) nelze najít v jeho sbírce často, ale když už, tak si rozhodně zaslouží pozornost: Už roky trvá krajina samoty každým dnem step se rozlézá každý den víc společného s nebem Tuček zdá se není tvůrce s citem pro hudebnost jazyka, pro melodii věty, kadenci textu (anebo na ně v této sbírce záměrně rezignuje, což se mi však nezdá pravděpodobné), přesto se mu občas povede báseň, kde jsou tyto kvality nesporné: Jak velká je pevnina věcí o kterých mlčíme? Šikuje Kolumbus flotilu? Vespucci? Někdo? Silně mě oslovují i průměty spirituality do jeho lyriky, ve stadiu pokusu poměrně četné, ale ve zdárných výsledcích vzácné (ale o to působivější): Adamův žal Když láska opouští tě až za tvůj život, nechá tě v srpnovém poli stát a bez tebe se vrací do vsi, modli se k Adamovi