Epištoly o elitách a lidu

Grafomanům se většinou vyhýbám uctivým obloukem, takže až tohle sociologicko-historické fušování bylo mým prvním zářezem u pana Vondrušky. A nedopadlo to úplně špatně. Je docela osvěžující přečíst si takový manifest vyššího plebejského, politicky nekorektního a správně tendenčního myšlení, které se v současnosti docela často objevuje, např. u pánů Zemana, Kurase (zde stále doufám, že jen dočasně) nebo Vlka. Ne že bych s panem Vondruškou občas nesouhlasil, naopak, mnoho jeho názorů je realistických. Přesto však mám na elity i na lid trochu vyšší nároky, a plebejské myšlení "elit" mě irituje, a plebejský "mindset" lidu sice respektuji, ale netěší mě. Podle mě by skutečné elity měly působit na tah ve směru, který se v angličtině příhodně nazývá "upwards", a lid zase jako těžiště, které se sice opožděně a instinktivně, ale přece jenom pohybuje správným směrem. Pokud se však idealistická část "elit" vznáší někde mimo chápání lidu, plebejské "elity" si libují v podbízení se lidu a v jeho zlomyslném a manipulačním využívání ke svým často nízkým až ubohým mocenským cílům, a lid se točí dokolečka jako na kolotoči a ne a ne vzlétnout, tak je tu něco na demokracii špatně. Nicméně karmu tu tvoříme všichni, a za čas uvidíme, jaké budou její důsledky. (Tak mě napadá, nezačíná mít pan Vondruška politické sklony? Tendenční, populární, a volitelné názory na to má...)

Neuvěřitelně trefná kniha o současných poměrech na pozadí minulosti. Vlastimil Vondruška je většině čtenářů znám jako autor historických detektivek nebo Husitské či Přemyslovské epopeje, přesto už přivedl na světlo světa i jiné knihy. Pochopitelně kromě historických prací. Epištoly o elitách a lidu volně navazují na Breviář pozitivní anarchie. Jedná se o knihy víc než současné a věnující se momentálním poměrům ve společnosti. Hned na začátku knihy autor vysvětluje, co chtěl říci názvem a také čtenářům sděluje, že ne každý literární kritik ví vše nejlépe. Z toho si můžeme vzít, že nikdo není bezchybný. Ani on. A v průběhu celé knihy se nedočkáte ničeho, jako je „objektivní“ nebo vynucená pravda. A nikdo vám nebere právo na váš vlastní názor. Můžete s panem Vondruškou souhlasit a nemusíte. Autor nám líčí historický vývoj určitých společenských a právních norem. Poukazuje na skutečnost, jak vše fungovalo dříve, většinou na základě zdravého rozumu, a jak to funguje dnes. Většinou zcela bez rozumu. Obávám se ale, že se kniha vůbec nedostane k těm, kteří by ji „potřebovali nejvíce“. Celá první kapitola je psána poněkud nepřístupným jazykem. Jistě, elitám – nebo těm, kteří mezi ně skutečně patří, nebude kniha připadat nijak složitá, používá běžný jazyk vzdělaných lidí, ale pokud jde o masy, nebo chcete-li lid, pak bych řekla, že se úvodní kapitola jeví prostě nestravitelná. Což je velká škoda. Pak už se totiž V. Vondruška přesune do sféry esejí, kde se vtipně a hravě obouvá do všeho, co mu na našich poměrech připadá neuvěřitelné. I tak by ale příště mohl zkusit fejetony. Jako vždy napřed shrne historický vývoj, který je prokládán citáty velikánů a až pak nám předloží naší situaci. V některých případech se vše může jevit neskutečně humorně a předkládáno s nadsázkou, z jiných přímo cítíte autorovu nevoli a umíte si představit, jak vrtí hlavou nad zprávami v televizi a diví se, jakým směrem se svět ubírá. Nevyhýbá se žádným současným tématům – od volby prezidenta, přes právo na držení zbraně, uprchlickou krizi až po „hnutí“ Me too nebo kavárny Hate free. Je celkem jasné, že pro některé své názory bude jistě označen spoustou hanlivých slov, pravdou ale zůstává, že říkat si naštěstí ještě smíme, co chceme. Skvělé je, že nikoho nenutí, aby s ním souhlasil. Jak sám řekl, pokud vám jeho šlehy nevyhovují, napište si vlastní. Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství MOBA.