Rotmistr Anton Schmid

Biografie z pera německého vojenského historika zachycuje osudy příslušníka wehrmachtu, který v době holokaustu jako jeden z mála německých vojáků aktivně a nezištně pomáhal Židům. Za tuto činnost byl odsouzen a 13. dubna 1942 popraven.
Rakušan Anton Schmid (nar. 9. ledna 1900) byl nenápadný člověk, pocházel z nižších vrstev a jeho rodiče přišli do Vídně z moravského Hodonína. Ve Vídni provozoval prodejnu a opravnu elektropřístrojů. Jak dokládají svědectví, už při prvních antisemitských projevech ve Vídni se zastal svých židovských známých. Obyčejnou slušnost a hlubokou lidskost projevil i v dobách, kdy to vyžadovalo mimořádnou osobní statečnost.
Do wehrmachtu narukoval jako poddůstojník, ale kvůli svému věku se vyhnul frontě a působil v zázemí. Tak se dostal i do „Jeruzaléma Východu“, do Vilniusu, kde se stal proti své vůli velitelem shromaždiště rozptýlených vojáků. Jeho úkolem bylo vyhledávat ztracené vojáky (příp. dezertéry) wehrmachtu a posílat je dále k příslušným jednotkám. Ve Vilniusu se také zprostředkovaně stal svědkem masového vyvražďování Židů v ghettu, a především na místě zvaném Ponary. Byl osloven lidmi v nouzi a neodepřel jim pomoc. Z vilniuského ghetta převezl „služebními“ nákladními auty stovky Židů do jiných měst, kde jim v daný okamžik zdánlivě hrozilo menší nebezpečí. Mnohým obstaral falešnou identitu, jiným pomohl nalézt úkryt v klášteře, další skrýval ve svém bytě.
Wetteho práce se podrobně věnuje také dění na okupované Litvě v rámci nacistického programu likvidace židovského obyvatelstva. Vedle celkového průběhu vyvražďování si autor všímá také příběhů několika dalších německých vojáků a důstojníků, kteří pomáhali židovským obětem.
Pozornost věnuje také Schmidovu odkazu v poválečném Německu. Jen velmi pozvolna se zbavoval příměsi „zrádcovství“ a ještě na přelomu tisíciletí se skupina důstojníků bundeswehru dlouhou dobu bránila pojmenování kasáren jeho jménem.
Příběh Schmidova zdánlivě obyčejného hrdinství lze číst jako románové vyprávění; avšak i ti, kteří se jinak vymlouvají „na dobu“ nebo „na rozkazy“, v něm mohou nalézt neokázalý a nezpochybnitelný mravní vzor.
Wolfram Wette (1940), německý vojenský historik, vystudoval politologii, historii a filozofii a v roce 1971 získal na Mnichovské univerzitě doktorát. Poté až do roku 1995 pracoval jako historik Výzkumného ústavu vojenské historie (MGFA) ve Freiburgu a v letech 1998–2005 byl profesorem současných dějin na Freiburské univerzitě. Je spoluzakladatelem pracovní skupiny pro historické mírové výzkumy (AHF) a autorem či editorem více než čtyřiceti publikací, mezi nimiž vyniká titul Wehrmacht. Obraz nepřítele, vyhlazovací válka a legendy (česky 2006), který se dočkal překladů do pěti jazyků a radikálně změnil pohled historiků na roli německé armády za druhé světové války. Také ve svých dalších pracích se věnuje tématům spojeným s historií nacistického Německa, wehrmachtem a jeho příslušníky.