Dokonalá chuť aneb Jak sníst svého manžela

Tohle je vhodné akorát ke studiu, jak z drsného a psychologicky zajímavého námětu udělat jedno velké nic. (Nebo jak z velkého nic udělat marketingem knižní událost.) Stránku za stránkou autorka plytce a nudně likviduje něco, co mohlo být mrazivou detektivkou, cynickým popisem manželství, temnou studií zvrácenosti, filozofickým komentářem k lidskému bytí, morbidním hororem, šílenou komedií plnou sarkasmu, čímkoliv. To by to ale muselo mít nějakou hloubku, strukturu, přesah. Nebýt tam to detailní porcování, mohlo to vyhrát cenu pro nejméně zajímavý ženský román, s tím porcováním to nemůže vyhrát nic. (Čteno v překladu Jana Netoličky.)

Příběh je zdánlivě banální, místy vtipný a velmi bizarní. Tento neotřelý příběh, jenž nám v průběhu knihy vysvětluje, proč si Lizzie zaslouží druhou šanci. Nejsem právě květinka, co se rozklepe z kdečeho, ale i mně bylo, zejména zpočátku, opravdu těžko od žaludku. Ale po čase si možná zvyknete a dokonce oceníte i zajímavé recepty – no když si místo Jacobových údů dosadíte třeba vepřové, hned to vypadá lépe. Osobně velmi oceňuji promluvy hlavní hrdinky k sobě samé. Než jsem si zvykla, běhal mi mráz po zádech z té chladnokrevné odhodlanosti a čisté pragmatičnosti. Pravdou je, že by se příběhu dalo leccos vytknout. Námět je velmi neotřelý, avšak v částech, kde autorka právě nepopisuje přípravu večeře, se místy poněkud táhne díky poměrně zbytečným detailům. Čtenář může snadno nabýt dojmu, že autorka chtěla spíše šokovat, než vyprávět životní příběh. Každopádně je to příjemná změna a Lizzie je opravdu velmi zvláštní literární hrdinka, která si mě nakonec nějakým způsobem přece jen získala.